Thursday 9 May 2013

Holandskem to začalo aneb je libo kávu? Část 1 - poprvé uveřejněno 30/06/2012



Zdá se mi vhodné, aby první dům, jenž připravím na výstavu v České republice (pokud tedy nepočítáte domeček mé vnučky, který za chvíli vysvobodím z muzea), měl cosi do spojení s kávou.

Když můj otec přijel do Anglie z předválečného Československa, pracoval pro společnost obchodníků s kávou, ale brzy si založil svou vlastní společnost, která dodnes patří naší rodině. Mě nikdy život v Londýně nelákal, a tak jsem se do společnosti nezapojila a nastoupila úplně jinou životní dráhu než můj bratr. Nicméně se každý měsíc těším na svou zásilku pravé kolumbijské kávy - stejně tak jako moji přátelé!

Tudíž, když jsem před mnoha lety navštívila Dordrecht v Holandsku a uviděla jsem perfektně zachovaný dům s obchůdkem kávy na náměstí, okamžitě mne to nutkalo k tomu, abych se pokusila vytvořit co nejvěrnější repliku.

Toto je jeden z domečků, který nebyl před deseti lety odsouzen k životu v garáži, a proto bylo jasné, že pojede do Bavorova jako první - v kufru mého auta. Jednak byl lehce přístupný, ne jako ty ostatní, pokryté zaprášenými látkami a pavučinami, a jednak byl v dostatečně slušném stavu, aby se dal rychle zrekonstruovat.

Obchod s kávou je v přízemí, nahoře je hudební salónek, který je též ve stylu pozdního 18. století / počátku 19. století. Obchod je plný malých krabiček s kávou, je tam mnoho různých nádob a mlýnků na kávu, a ty všechny jsem dala do krabice od bot. Křehké křídlo bylo zabaleno do ubrousků, a teprve poté putovalo do další krabice od bot.

"Ještě že jsem se rozhodla vyndat veškeré vybavení domečku", chválila jsem se, když jsme začali nakládat auto, protože jsme zjistili, že se domeček do auta nevejde jinak než nabok…

Musím říci, že to byla radost opět vzít do ruky věci, které jsem před tolika lety vytvořila.

Domeček byl postaven někdy v 90. letech minulého století podle plánku, který jsem našla v holandském časopisu. Norman Randall, který domeček postavil, byl muž mé kolegyně z práce a právě odešel do důchodu. Kolegyně začala v práci povídat o tom, že musí najít něco, čím by se její muž nyní mohl zabavit. Najednou měl spousty času. Zeptala jsem se, zda pracuje rád se dřevem. S radostí souhlasil a ještě k tomu se naprosto pro celou věc zapálil a s nesmírným nadšením mi postavil nejenom jeden domeček, ale rovnou několik. Jak on, tak jeho žena Sheila, se stali nadšenými tvůrci miniatur, dokonce se připojili k místní skupině miniaturistů. O Normanovi a jeho dovednostech, stejně tak o Sheile a její neskutečné schopnosti uplést cokoliv malinkého, se ještě dočete.

Norman mi předal prázdnou dřevěnou konstrukci a bylo na mně, abych dotvořila interiér a exteriér. Rozhodla jsem se, že místo toho, abych domeček otapetovala papírem s imitací cihel, zkusím najít nějaký způsob, jak cihly napodobit. Jsem si téměř jistá, že metoda, pro kterou jsem se nakonec rozhodla, pochází z báječné knihy s titulem Decorative Dolls' Houses, kterou napsala zakladatelka festivalu Kensington Dolls House Festival paní Caroline Hamilton. Pokud si chcete pořídit alespoň jednu knihu o domečcích pro panenky, pak doporučuji právě tuto knihu - je v ní nepřeberné množství báječných nápadů, jak dosáhnout požadovaných efektů.





Dojem cihel by se napodoboval mnohem lépe, kdyby nebyl domeček ještě postavený a stěny by ležely na stole. Tato metoda znamenala, že jsem musela smíchat bílou barvu, Polyfilla (tmel) v prášku a bílé lepidlo. Pak se tato divná směska musela co nejrychleji nanést na zdi, aby neuschla předtím, než se stačí cihly naznačit. Také je poměrně těžké namíchat správnou konzistenci, aby hmota nesjela ze stěny stejně rychle, jako jste ji tam nanesli.



Jakmile je hmota na stěně, vezměte si nějaký ostrý nástroj - já jsem použila nástroj, který vidíte dole. 


Tím se mi podařilo nakreslit linky najednou, a teprve poté jsem vertikálními linkami rozdělila jednotlivé cihly. Dále už jen stačilo namíchat barvu, která odpovídá barvě cihel; lepší je mít několik barevných odstínů, než jenom jednu barvu, a pak je třeba barvu houbičkou nanést na povrch, avšak pozor - musíte zanechat bílé lemování kolem cihel. Zkrátka a dobře - pěkná piplačka, při které se zašpiníte! 







Nicméně s efektem jsem byla více než spokojená. Pak přišla na řadu střecha. Před několika lety jsem se zásobila dřevěnými šindely, které si prozatím ledabyle užívaly v tašce na dně skříně, a čekaly na to, až se budou "jednoho dne" hodit. 



Malé odbočení:
Domečky a miniatury jsou koníčkem, při kterém se často užívá oblíbená fráze "jednoho dne"… "Jednoho dne dodělám ten obchůdek, který již léta plánuji", "Jednoho dne by bylo super pustit se do japonského domku" (a nakonec to opravdu bylo super), "Jednoho dne přijdu na to, co udělám s těmi všemi zbytky Party Poppers"... a nakonec jsem na to taky přišla, jak vidíte na obrázku baru, který jsem vytvořila v krabici na víno pro kamaráda.  

  

Kamarád mi jednou hrdě ukazoval krabici na víno a já jsem bez přemýšlení vyhrkla "Ta je jako dělaná pro nějaký miniaturní interiér!" Vzal mne za slovo a dal mi ji. Mám však za to, že když krabici po nějaké době (po dlouhé době ve stylu - "jednoho dne to udělám") dostal, už vůbec nevěděl, že kdysi vůbec nějakou takovouto vlastnil… 



Ale zpátky do Holandska...

Dřevěné šindele se nedaly použít tak, jak byly. Musela jsem změnit barvu. Vyšla jsem ven a začala se dívat po střechách v mé ulici. Uvědomila jsem si, že se barvy tašek vlivem počasí mění, a tak mi bylo jasné, že je nemohu namořit pouze jednou barvou. Vůbec si již nepamatuji, jak jsem se s tím problém vyrovnala - určitě jsem je však nebarvila po jedné. 


 Vím, že jsem je nejdříve všechny přilepila, a teprve poté jsem je začala mořit. Lepení samotné je opět poměrně piplavá záležitost, musíte začít řadou dole a pak postupujete směrem nahoru. Tašky se musí klást opatrně a musí trochu přesahovat. Zde vidíte konečný výsledek. Opět jsem byla s výsledkem poměrně spokojená.  


Poslední věc, kterou jsem musela s exteriérem udělat, tedy kromě natření malých okenic na tmavě zeleno venku a na modro uvnitř, aby ladily s barvou interiéru, byl ozdobný štít. Na takovýto štít jsem rozhodně neměla, 



ale říkala jsem si, že to alespoň zkusím… Nevím, zda někdo z Vás, kdo tohle čte, zná bíle natíraný nábytek Liden? Kdysi se v Anglii daly koupit plastové ozdobné ornamenty, které se daly přidělat na zásuvky a skříně, aby trochu lépe vypadaly. Takovéto ornamenty jsou našla v jakémsi obchodě, který prodával zboží společností v likvidaci. Okamžitě mi padly do oka. Všechno se jednoho dne hodí (mám pocit, že z této věty bude další blog…)

Vyhrabala jsem je z další skříně a také jsem našla podobné ozdoby, které byly kovové. Vůbec netuším, kde se tam vzaly. Možná to byla nějaká přezka od opasku. Koupila jsem malé plechovky barev na kámen a smíchala jsem různé vzorky dohromady, abych získala správný odstín. Vše, co nebylo z cihel, jsem natřela, avšak nejdříve jsem samozřejmě  přilepila plastové a kovové ozdoby na místo. Datum jsem vytvořila pomocí Polyfilla (tmel) a nakonec jsem dospěla k následující podobě:  




Pokud jste vydrželi číst až sem, tak konečně máte možnost vidět hotový exteriér domu. 

     

V dalším příspěvku se pustím do interiéru. A možná, že do té doby již uvidím místnost, kterou mi místní zastupitelé uvolní pro muzeum. Nemohu se dočkat…

Doufám, že jste stále se mnou na mé cestě k muzeu! 



Pokud chcete vědět, kdy vyvěsím další vyprávění, přihlaste se na odkazu "Pošli email", který je na pravé straně této stránky. 

No comments:

Post a Comment