Thursday 16 May 2013

Holandskem to začalo aneb je libo kávu? Konečná část - poprvé uveřejněno 14/07/2012


Když jsem po příjezdu do Čech holandský dům rozbalila, zíralo na mne několik krabic s cereáliemi (v Čechách se myšlenka cereálií a ovesných vloček coby zdravého a chutného jídla teprve rozjíždí) a několik krabic od bot. Krabice, co mne hrozila naprosto ze všech nejvíc, vypadala takto:  - v podstatě jsem shrnula všechno z polic v obchodě s kávou a teď jsem to musela dát kousek po kousku dohromady.

Kupodivu mne to bavilo - už jsem zapomněla, co jsem za ta léta posbírala a co přišlo do obchůdku s kávou - různé hrnky na čaj, kávu, přístroje, věci, které byly s kávou spojené, a další. Co už jsem úplně zapomněla, je to, jak jsem jednotlivé "komerční" věci vyráběla.

Hrnky na kávu a mlýnek na kávu byly jednoznačné a dobře se hledaly. Očistily se a umístily. Posléze jsem však narazila na dvě věcičky, které byly z opravdového stříbra. Snažila jsem se je očistit běžnými čistícími materiály, použila jsem i měkký kartáček na zuby, kterým jsem vysmýčila veškeré kouty v prázdném domě, avšak podnos ze stříbra stále nebyl čistý.  Hluboce jsem litovala toho, že jsem u kamarádky v Německu cestou z Anglie nechala veškeré přípravky na čištění stříbra, které si ode mne pravidelně objednává. 

Nechtělo se mi kupovat celou láhev čistidla na stříbro - byl to koneckonců ten nejmenší podnos, který snad existuje. 

 Avšak jedna z konviček na kávu měla přijít do výkladní skříně obchodu, tudíž jsem ji nemohla nechat nevyčištěnou, a ten nevyčištěný podnos mne vyloženě rozčiloval…tak jsem oslovila svého přítele jménem Google a hledala jsem řešení. Pasta na zuby…byla jsem skeptická, nicméně jsem zamířila do koupelny a světu div se, byla to pravda! Pasta na zuby fungovala na stříbro výborně.
 

Pokud vidíte na horním obrázku ten malý podnos se šálky, určitě vidíte ten rozdíl mezi vyčištěným čajníkem a nádobkou na mléko a cukřenkou. Ty byly tak malé, že jsem je nemohla vyčistit ani tou zubní pastou, aniž bych je poškodila. 
Poté, co bylo veškeré vybavení na svém místě a čekalo na přilepení, obrátila jsem svou pozornost na plechovky a nádoby na kávu. Pamatuji si, že jsem procházela různé časopisy a hledala vhodné štítky - ten dům jsem dělala ještě před zářnou dobou internetů a domácích tiskáren. 




Malá odbočka:  Pokud chcete dnes nějaké malé nálepky či knihy, je to jednoduché - najděte si na internetu věc, kterou chcete, zkopírujte ji do Wordu, zmenšete na požadovanou velikost, a až budete mít celou stránku nálepek, obalů na knihy atd., tak vytiskněte.   

Pokud se Vám tedy podaří tu zatracenou tiskárnu rozchodit... omlouvám se, že kleji!   




Když jsem však na svých domečcích pracovala, tak byla situace trochu jiná - musela jsem najít obrázek, který jsem chtěla, přibližně v té správné velikosti, pak jsem jej vzala do kopírovacího studia, kde měli zmenšovací a zvětšovací kopírky, a kde byly obrázky ještě více zmenšeny. Nebyl to zrovna ten nejlevnější proces. Obvykle to byla cestou pokusu a omylu, než se nám povedlo docílit správné velikosti.




Většina plechovek a nádobek byla z nákupních košíků Barbie, či jiných miniatur, které pak byly přelepeny nálepkami. V krabici jsem našla i další své výrobky, které jsem přetvářela z každodenních věcí v domácnosti - např. z nesmírně vděčného a užitečného vršku na pastu na zuby, které se teď stala nádobkou na Espresso. 



A protože nenávidím rtěnky, tak jsem byla ráda, že jsem mohla téměř čarovnou hůlkou recyklovat vintage tuby se rtěnkou k novému užitku.


Jakmile bylo všechno vyčištěno a oprášeno, a poté, co byly jednotlivé položky přilepeny na místo, abychom neměli v obchodě "sesuvy půdy", mohl být dům přemístěn do muzea.

Pokud se díváte pozorně, určitě vidíte rtěnky na zadní poličce….



Ještě zbývalo dodělat pár věcí, a jelikož byla zrovna v Čechách má dcera a pilně se věnovala tvoření z různorodých materiálů, které byly po ruce, tak jsem jí požádala, zda by mi nepomohla.

Nejdůležitěji bylo vyrobit reklamní ceduli, která by zakryla okno ve zdi, které teď bylo nadbytečné. Domeček přijde do muzea a zeď se musela sundat, aby bylo možno do domečku nahlížet. Nadbytečná zeď se bude opírat o zadní část domu. 
Jak se jí podařilo tyto úskalí vyřešit, si můžete přečíst zde - pokud máte chuť, podívejte se i na zbytek jejího blogu , určitě stojí to za to.  Díky moc, Alison! 


Ted už jenom zbývalo dostat vůni kávy do obchůdku (k tomuto účelu jsem použila svůj nepodařený pokus o stříbrnou vázu pro hudební salonek, který jsem chtěla vyrobit z plechového podstavce pro noční lampičku). Také jsem ještě musela vyrobit kladku, kterou jsem neprozřetelně a ukvapeně slíbila v již přeloženém povídání pro muzeum.

Jelikož jsem pouze mlhavě tušila, jak taková kladka funguje, našla jsem si na You Tube vysoce nezajímavé video, které jsem pak musela shlédnout třikrát či čtyřikrát, dokud jsem si nebyla jistá, že chápu, jak kladka funguje. Poté jsem se začala rozhlížet po domě, zda nenajdu něco, co by se dalo na kladku použít. Našla jsem malé balení cvočků, které mi tu zbyly po koupi džínů pro mého tříletého vnuka. Nepoužité cvočky vypadaly slibně. Ještě potřebuji najít něco na provaz. Nakonec jsem se rozhodla použít šňůrky, na kterých jsem kolem krku nosila brýle, abych si je pořád někam neodkládala a nezapomínala, kde jsou.


Za notného nadávání a kletí se mi podařilo kladku částečně zavěsit, když se pak objevila moje dcera, pronesla, že to naprosto neodpovídá měřítkům a že jsem to stejně měla udělat z nylonu. Samozřejmě že měla naprostou pravdu, jenom jsem si přála, kdyby bývala přišla dřív, než jsem svým pokusem o kladku zdemolovala tři naprosto perfektně fungující šňůrky na brýle. Nicméně nakonec se kladka podařila, měla jsem z ní radost a nikdo neví, že provaz nesahá až na zem a že by tudíž jakékoliv zavěšené pytle potkal nemilý konec! 

Domeček byl připravený k odstěhování do muzea, kde bude trůnit ve skleněné skříni a pravděpodobně toužit po chvíli, kdy ho osvobodím a přenesu do svého vlastního muzea…příští týden bych měla mít další schůzku s radními, abychom prodiskutovali, jak to vypadá s místností pro muzeum, které mi doufám vymalují. Více zpravodajství příště.  

Mezitím se chystám vhrnout na další domeček v měřítku 1:24, tak mi zachovejte přízeň.......


A co ty dvě paní v hudebním salonku? Nu - byly zabalené v jedné krabici od bot. Obvykle žijí v tom velkém Walmer domečku, o kterém jsem psala v minulém příspěvku  - babička a její kamarádka na návštěvě, paní Francis (říkám ji tak, protože vypadá přesně jako jedna kamarádka mé matky…jak já tu paní neměla ráda!). Babička a paní Francis musí být protřelé cestovatelky, protože na seznamu věcí, co přijdou do Čech, nebyly. Nicméně když už jsou tady, tak jsem si říkala, že jim asi bude lépe v těchto vznešených prostorách hudebního salonku, kde mají vždy po ruce šálek kávy, než v moderním a přeplněném domečku mé vnučky…

Holandskem to začalo aneb je libo kávu? Část 3 - poprvé uveřejněno 05/07/2012




Kde začít?
S hudbou, jež je známá coby pokrm lásky, či kávou, která by dle tureckého úsloví měla být "černá jak peklo, silná jako smrt a sladká jako láska"? Myslím, že nejdřív půjdu do patra (přestože dům neměl schody, což mne vždy jako malou naprosto iritovalo).
Jak jsem již zmínila, to, že jsem našla skládací stavebnici pro piano Mini Mundus Grand Piano, mne přivedlo na myšlenku, že se patro promění v hudební salónek, avšak piano samotné by rozhodně nestačilo.  
Mini Mundus měl 70 jednotlivých částí a chvíli mi trvalo, než jsem jej složila dohromady. Už je to nějaký pátek, tudíž si nepamatuji moc podrobností, vyjma toho, že mi to opravdu chvíli trvalo a toho, že jsem nechtěla mít příliš lesklý povrch, který jste viděli na odkazu zveřejněným v  Části 2  - lesklá piana přišla do módy později a neodpovídala by době, do které jsem chtěla salónek situovat. Odkaz nahoře vypovídá mnohem lépe o tom, jakého efektu jsem chtěla dosáhnout. Dřevěné části jsem namořila odstínem ořechu a naštěstí jsem si pamatovala, že je nutné namořit dřevo předtím, než začnu části lepit k sobě - již jsem se ve svých počátcích jednou nachytala, když jsem začala se stavbou miniaturního nábytku - jak všichni, kdo si to vyzkoušeli, vědí, mořidlo se vám přes lepidlo nechytí… 





Jakmile jsem měla piano hotové, potřebovala jsem noty. Tak jsem začala hledat malé notové papíry. Možná vás překvapí, kde se takové papíry najdou - například na obalu od čokolády! Měla jsem také několik malých skleněných krabiček s mosazným obložením - určitě si několika poivšimnete - zastávají v tomto domu různé funkce. Zde byl jeden použitý jako krabice na noty.

V pozadí vidíte múzu, která se pyšně tyčí ve výklenku na zdi. Tedy slovo "múza" možná není to správné, avšak jak Plato říkal "hudba a rytmus si najdou cestu do tajných míst v duši".

Jedním z opravdových potěšení při tvorbě domečku je fakt, že věci, které jste někdy našly, či sebrali s tím, že "jednoho dne se budou hodit", se opravdu jednoho dne hodí a najdou si své místo. Tak si sem našel cestu právě onen zmiňovaný Plato, a také ten sádrový výklenek, ve kterém zde na obrázku stojí.

Avšak abych nezamluvila ty hudební nástroje. Ve Walmer domku jsem měla harfu, tudíž ta te
ď byla přestěhována k Holanďanům. Ve skutečnosti jsem měla dvě harfy…

Malá odbočka - kdysi se dělávaly kovová ořezávátka na tužky v různých starodávných tvarech - podařilo se mi dát dohromady malou sbírku. Měla jsem dvě či tři staré pokladny, šicí stroj, violoncello (možná však chtěli vytvořit basu, protože jako cello mi to nepřišlo), starodávný gramofon, filmový projektor, globus, harfu a další. Na obrázku je foto z internetu, které dokumentuje, jaká veškerá ořezávátka byla k sehnání - když jsem obrázek včera na internetu hledala, tak jsem si říkala, kolik takových předmětů musí být zahrabáno v krabicích v garážích všude po Anglii.  


Ořezávátka byly různé velkosti (chystám brzy uveřejnit celý článek o tom, jak ošemetná je otázka velikosti a proporcí), avšak když se použijí šikovně, tak většina se dá použít do miniaturních místností. Vyjma snad ořezávatka ve tvaru Golden Gate Bridge (Most zlaté brány v San Francisku), který, jak jsem ke svému úžasu objevila, též v této sérii existuje!

Kovová harfa byla po nějakou dobu v hudebním sal
ónku, dokud nebyla přemístěna do podkroví - samozřejmě, že do holandského podkroví.



Ta mnohem krásnější harfa zaujala místo vedle piana a já začala hledat další nástroje, kterými bych mohla pokoj vyplnit.
  
Našla jsem velmi levnou řadu hudebních nástrojů, jeden z nich byla ve skutečnosti brož - brože jsou vůbec užitečným zdrojem miniaturních předmětů - avšak posléze jsem se opět vrátila k ořezávátkům a jejich violoncellu.   


Chtě nechtě však nakonec bylo cello též vysláno do podkroví a musela jsem použít plastovou violu, která měla tak velké proporce, že posloužila jako cello. Veškeré nástroje byly vkusně rozmístěny po pokoji a vršek byl hotov. 


Omlouvám se - zapomněla jsem na světla. Pokud chtěli obyvatelé domu hrát večer, potřebovali světlo, tudíž bylo zapotřebí dvou svícnů, jeden z nich, který sedí na pianu, jsem ukradla Barbie či Pippě (znáte ji? Pippa Panenky často zaujaly role lidí v některých větších domečcích pro panenky). Další svícen, který je dle mého moc pěkný, je ze skla. Tento svícen nakonec vyštval Plata z jeho výklenku, aby měla pianistka více světla. Plato nyní stojí na dalším šťastném úlovku - sloupu z cukrářského obchodu.

Další fáze: obchod s kávou. Abych však nezapomněla. Slíbila jsem Vám informace o tom, jak probíhají jednání s městskou radou ohledně místnosti pro muzeum. Včera jsem se byla poprvé podívat. Místnost byla stále plna kol a dalších mučicích nástrojů, která obvykle najdete ve "Wellness Centre" (tak pochybený název pro tento druh činnosti jen těžko hledat!). Okna byla částečně zakryta takovou divnou clonou, tudíž do místnosti se mnoho světla nedostalo.

Pocity více méně smíšené - na jedné straně ideální pozice hned vedle knihovny, blízko městského muzea, přijatelná velikost místnosti, kdyby však místnost neměla v polovině jedné stěny umyvadlo! Navíc ten interiér! Na stropě depresivní plastové hnědé panely, trochu jako na obrázku dole, avšak poměrně menší a bez výhody vánočního stromečku či hlavy jelena. 


Lino na podlaze je též hnědé barvy, tudíž místnost vypadá mnohem menší, než ve skutečnosti je, a aby toho nebylo málo, tak na spodních částech stěn jsou další plastové, hnědé panely (hnědou bytostně nesnáším). Světla naprosto nedostačující a o zásuvkách ani nemluvě.  
   
Ovšem nic, co by se nedalo napravit, pokud bude rada města připravena nést náklady, místo toho, abych je musela nést já. Pokud budou chtít mít ve městě další zajímavost, tak předpokládám, že budou vstřícní dohodě. Místní muzeum má problém nalákat návštěvníky ze širokého okolí a místní lidé jdou do muzea jednou, a pak pokud jsou nějaké speciální expozice. Pevně doufám, že se dohodneme.

Další jednání budou až po 17. červenci, kdy se mi vrátí kamarádka z Chorvatska. Pomáhá mi s komunikací, protože moje čeština je stále místy nevyzpytatelná. Tudíž - sledujte další vývoj. A nyní zpět ke konečným fázím přípravy holandského domečku. Otázka proporcí.

Ještě podotýkám, že je báječné číst si Vaše komentáře. Mám radost z toho, že si moje cesta k domečkům našla čtenáře - připojte se k blogu - sledujte i další vývoj. Již nyní gratuluji všem, kteří si všimli, že dnes v blogu došlo ke změně (změna ovlivní též předcházející blogy, tudíž již nebudu dále napovídat). Takto to mělo vypadat již od začátku, avšak kontrolky mi to z nějakého důvodu neumožnily - díky blahodárné chybě to najednou vypadá tak, jak jsem vždycky chtěla!  

Jakmile Vás odlijí do miniaturní podoby z plastu, víte, že jste uspěli. Na druhou stranu když víte, co děti dělají s Barbie panenkami, tak je to trochu o strach.
Cate Blanchett

Ráda bych inspirovala i další, aby se oddali světu miniatur, a tak se připojuji k Inspire me Fridays odkazu na Joyful Stamper


Holandskem to začalo aneb je libo kávu? Část 2 - poprvé uveřejněno 02/07/2012



Když jsem již byla konečně spokojená s tím, jak vypadá holandský domeček zvenku, začala jsem přemýšlet o tom, co by mělo přijít dovnitř. Bylo mi jasné, že spodní část by měla být, tedy co jen to bude možné, replika onoho báječného obchůdku s kávou v Dordrechtu, který již bohužel neexistuje. 

Avšak co s hořejškem? Domečků s ložnicemi jsem již měla tolik, že opravdu nebylo zapotřebí dalších. Začala jsem procházet dřevěné stavebnice, které jsem za ta léta nakoupila, až jsem našla báječnou stavebnici piana Mini Mundus Grand Piano kit - musím potěšeně upozornit, že když jsem ho kupovala, bylo podstatně levnější než nyní! A bylo jasno - budeme mít hudební salónek. Od té doby jsem měla oči otevřené a hledala jsem objekty, které by se tématicky pro tuto místnost hodily. 



Nejdřív jsem však musela vymalovat stěny. Vymalovat jenom jednou barvou se mi nechtělo, dle mého to chtělo pokoj rozčlenit a použít obložení. Spodní část stěny jsem pokryla vrstvou balzového dřeva, které jsem nahoře a dole ohraničila lištami. Nejdříve jsem natřela stěny na bílo, a pak jsem dřevo natřela příhodným odstínem zelené (opět posloužily testovací kelímky s barvou z místního obchodu pro kutily). Trámy na stropu, které byly též z balzového dřeva, se též mým přičiněním zazelenaly.

Malá odbočka - balzové dřevo je naprosto geniální materiál pro výrobu miniatur. Můžete jej stříhat či řezat ostrým nožem. Dá se použít jak pro výrobu nábytku, avšak pouze pokud je  nábytek pouze pro oko, a když nepočítáte s tím, že si s ním budou hrát děti.

Obložení a lišty jsem přilepila na zeď, a protože mi přišlo, že to ještě něco potřebuje, tak jsem se opět uchýlila k mé zásobě plastových ornamentů značky Liden od firmy, která zbankrotovala. Ornamenty jsem natřela barvou, která dle mého ladila s lištami.

Podlaha byla vyrobena z kusu skutečné dřevěné parketové podlahy, který byl, jako ostatně většina materiálů, které používám, z Ameriky.

Další malá odbočka: V roce 1981 se nám poštěstilo prohodit si dům s jednou rodinou ve Washington DC. Bylo to zrovna v době, kdy jsem s tímto koníčkem začínala, a Američané byli v tomto ohledu mnohem dál. Naprostou shodou náhod naši sousedé, kteří se nás ujali, byli též blázni do miniatur, a tak jsme zapáleně navštěvovali jak výstavy, tak specializované obchůdky. V jednom z těchto obchůdků jsem též koupila svůj největší a nejlépe zařízený dům, kterému se dostane místa v jednom z příštích blogů.

Společnost, kde jsem domeček zakoupila, firma Walmer Dolls Houses, byla místní. Dokonce mi dovolili, abych si s sebou odnesla již postavený dům, namísto složených částí k postavení. Chtěla jsem z domu těšit, zatímco jsme byli ve Státech, a též jsem si mohla začít plánovat, jaké tapety a nábytek do domu přijdou.


Dokonce mi řekli, že předtím než odjedeme, tak mi pomohou domek rozebrat a zabalit, abychom si jej mohli odvézt zpět do Anglie letadlem. Když jsem před odjezdem přišla do obchodu, tak byli tak zlatí, že namísto toho, aby rozebrali originál, tak mi dali zbrusu nový dům v podobě 3 baleních. A teď si představte můj úděs, když mi na letišti v Heathrow přijely na pásu pouze dvě…..


Několik hodin, které mi přišly jako věčnost, jsme čekali na další letadlo z Washingtonu. V představách jsem již viděla, jak mi v obýváku stojí pouze polovička domu. Naštěstí tomu tak není.  S příštím letadlem přistálo i třetí, naprosto neporušené balení, a domeček nám nyní pyšně sídlí v obýváku. Ještě stále nevím, zda by měl zůstat v Anglii, ať už skončíme kdekoliv, či zda by měl být převezen do muzea v Bavorově.



Hudební salónek byl hotov, bylo načase obrátit pozornost na přízemí. Měla jsem několik poliček, opět z Ameriky, které jsem chtěla použít na knihovnu ve Walmer domku, a také panelové obložení, které bylo též pro Walmer. Syndrom "jednoho dne" nyní zapracoval v můj prospěch, protože jsem se samozřejmě nikdy nedostala k tomu, abych obložení či poličky ve Walmeru využila, a nyní se ukázalo, že pro obchod s kávou by byly naprosto ideální. 


Police seděly bezvadně. Natřela jsem je na modro, tak jak dle mé paměti vypadaly police v obchodu s kávou v Dordrechtu. Obložení na levé straně obrázku není to super kvalitní obložení z Ameriky, ale opět jsem použila balzové dřevo, které jsem ukončila lištami

Kvalitnější panely byly použity na něco jiného - potřebovala jsem pulty do obchodu, a tak mne napadlo, že bych mohla panely slepit a použít balzové dřevo na koncových stranách. Na pult samotný jsem využila desku polystyrénu foamboard (další velmi šikovný materiál) a bylo téměř hotovo.





I have measured out my life with coffee spoons;
I know the voices dying with a dying fall
Beneath the music from a farther room. 

Thomas Eliot  Milostná písen Alfreda J.Prufrocka (1917)



Thursday 9 May 2013

Holandskem to začalo aneb je libo kávu? Část 1 - poprvé uveřejněno 30/06/2012



Zdá se mi vhodné, aby první dům, jenž připravím na výstavu v České republice (pokud tedy nepočítáte domeček mé vnučky, který za chvíli vysvobodím z muzea), měl cosi do spojení s kávou.

Když můj otec přijel do Anglie z předválečného Československa, pracoval pro společnost obchodníků s kávou, ale brzy si založil svou vlastní společnost, která dodnes patří naší rodině. Mě nikdy život v Londýně nelákal, a tak jsem se do společnosti nezapojila a nastoupila úplně jinou životní dráhu než můj bratr. Nicméně se každý měsíc těším na svou zásilku pravé kolumbijské kávy - stejně tak jako moji přátelé!

Tudíž, když jsem před mnoha lety navštívila Dordrecht v Holandsku a uviděla jsem perfektně zachovaný dům s obchůdkem kávy na náměstí, okamžitě mne to nutkalo k tomu, abych se pokusila vytvořit co nejvěrnější repliku.

Toto je jeden z domečků, který nebyl před deseti lety odsouzen k životu v garáži, a proto bylo jasné, že pojede do Bavorova jako první - v kufru mého auta. Jednak byl lehce přístupný, ne jako ty ostatní, pokryté zaprášenými látkami a pavučinami, a jednak byl v dostatečně slušném stavu, aby se dal rychle zrekonstruovat.

Obchod s kávou je v přízemí, nahoře je hudební salónek, který je též ve stylu pozdního 18. století / počátku 19. století. Obchod je plný malých krabiček s kávou, je tam mnoho různých nádob a mlýnků na kávu, a ty všechny jsem dala do krabice od bot. Křehké křídlo bylo zabaleno do ubrousků, a teprve poté putovalo do další krabice od bot.

"Ještě že jsem se rozhodla vyndat veškeré vybavení domečku", chválila jsem se, když jsme začali nakládat auto, protože jsme zjistili, že se domeček do auta nevejde jinak než nabok…

Musím říci, že to byla radost opět vzít do ruky věci, které jsem před tolika lety vytvořila.

Domeček byl postaven někdy v 90. letech minulého století podle plánku, který jsem našla v holandském časopisu. Norman Randall, který domeček postavil, byl muž mé kolegyně z práce a právě odešel do důchodu. Kolegyně začala v práci povídat o tom, že musí najít něco, čím by se její muž nyní mohl zabavit. Najednou měl spousty času. Zeptala jsem se, zda pracuje rád se dřevem. S radostí souhlasil a ještě k tomu se naprosto pro celou věc zapálil a s nesmírným nadšením mi postavil nejenom jeden domeček, ale rovnou několik. Jak on, tak jeho žena Sheila, se stali nadšenými tvůrci miniatur, dokonce se připojili k místní skupině miniaturistů. O Normanovi a jeho dovednostech, stejně tak o Sheile a její neskutečné schopnosti uplést cokoliv malinkého, se ještě dočete.

Norman mi předal prázdnou dřevěnou konstrukci a bylo na mně, abych dotvořila interiér a exteriér. Rozhodla jsem se, že místo toho, abych domeček otapetovala papírem s imitací cihel, zkusím najít nějaký způsob, jak cihly napodobit. Jsem si téměř jistá, že metoda, pro kterou jsem se nakonec rozhodla, pochází z báječné knihy s titulem Decorative Dolls' Houses, kterou napsala zakladatelka festivalu Kensington Dolls House Festival paní Caroline Hamilton. Pokud si chcete pořídit alespoň jednu knihu o domečcích pro panenky, pak doporučuji právě tuto knihu - je v ní nepřeberné množství báječných nápadů, jak dosáhnout požadovaných efektů.





Dojem cihel by se napodoboval mnohem lépe, kdyby nebyl domeček ještě postavený a stěny by ležely na stole. Tato metoda znamenala, že jsem musela smíchat bílou barvu, Polyfilla (tmel) v prášku a bílé lepidlo. Pak se tato divná směska musela co nejrychleji nanést na zdi, aby neuschla předtím, než se stačí cihly naznačit. Také je poměrně těžké namíchat správnou konzistenci, aby hmota nesjela ze stěny stejně rychle, jako jste ji tam nanesli.



Jakmile je hmota na stěně, vezměte si nějaký ostrý nástroj - já jsem použila nástroj, který vidíte dole. 


Tím se mi podařilo nakreslit linky najednou, a teprve poté jsem vertikálními linkami rozdělila jednotlivé cihly. Dále už jen stačilo namíchat barvu, která odpovídá barvě cihel; lepší je mít několik barevných odstínů, než jenom jednu barvu, a pak je třeba barvu houbičkou nanést na povrch, avšak pozor - musíte zanechat bílé lemování kolem cihel. Zkrátka a dobře - pěkná piplačka, při které se zašpiníte! 







Nicméně s efektem jsem byla více než spokojená. Pak přišla na řadu střecha. Před několika lety jsem se zásobila dřevěnými šindely, které si prozatím ledabyle užívaly v tašce na dně skříně, a čekaly na to, až se budou "jednoho dne" hodit. 



Malé odbočení:
Domečky a miniatury jsou koníčkem, při kterém se často užívá oblíbená fráze "jednoho dne"… "Jednoho dne dodělám ten obchůdek, který již léta plánuji", "Jednoho dne by bylo super pustit se do japonského domku" (a nakonec to opravdu bylo super), "Jednoho dne přijdu na to, co udělám s těmi všemi zbytky Party Poppers"... a nakonec jsem na to taky přišla, jak vidíte na obrázku baru, který jsem vytvořila v krabici na víno pro kamaráda.  

  

Kamarád mi jednou hrdě ukazoval krabici na víno a já jsem bez přemýšlení vyhrkla "Ta je jako dělaná pro nějaký miniaturní interiér!" Vzal mne za slovo a dal mi ji. Mám však za to, že když krabici po nějaké době (po dlouhé době ve stylu - "jednoho dne to udělám") dostal, už vůbec nevěděl, že kdysi vůbec nějakou takovouto vlastnil… 



Ale zpátky do Holandska...

Dřevěné šindele se nedaly použít tak, jak byly. Musela jsem změnit barvu. Vyšla jsem ven a začala se dívat po střechách v mé ulici. Uvědomila jsem si, že se barvy tašek vlivem počasí mění, a tak mi bylo jasné, že je nemohu namořit pouze jednou barvou. Vůbec si již nepamatuji, jak jsem se s tím problém vyrovnala - určitě jsem je však nebarvila po jedné. 


 Vím, že jsem je nejdříve všechny přilepila, a teprve poté jsem je začala mořit. Lepení samotné je opět poměrně piplavá záležitost, musíte začít řadou dole a pak postupujete směrem nahoru. Tašky se musí klást opatrně a musí trochu přesahovat. Zde vidíte konečný výsledek. Opět jsem byla s výsledkem poměrně spokojená.  


Poslední věc, kterou jsem musela s exteriérem udělat, tedy kromě natření malých okenic na tmavě zeleno venku a na modro uvnitř, aby ladily s barvou interiéru, byl ozdobný štít. Na takovýto štít jsem rozhodně neměla, 



ale říkala jsem si, že to alespoň zkusím… Nevím, zda někdo z Vás, kdo tohle čte, zná bíle natíraný nábytek Liden? Kdysi se v Anglii daly koupit plastové ozdobné ornamenty, které se daly přidělat na zásuvky a skříně, aby trochu lépe vypadaly. Takovéto ornamenty jsou našla v jakémsi obchodě, který prodával zboží společností v likvidaci. Okamžitě mi padly do oka. Všechno se jednoho dne hodí (mám pocit, že z této věty bude další blog…)

Vyhrabala jsem je z další skříně a také jsem našla podobné ozdoby, které byly kovové. Vůbec netuším, kde se tam vzaly. Možná to byla nějaká přezka od opasku. Koupila jsem malé plechovky barev na kámen a smíchala jsem různé vzorky dohromady, abych získala správný odstín. Vše, co nebylo z cihel, jsem natřela, avšak nejdříve jsem samozřejmě  přilepila plastové a kovové ozdoby na místo. Datum jsem vytvořila pomocí Polyfilla (tmel) a nakonec jsem dospěla k následující podobě:  




Pokud jste vydrželi číst až sem, tak konečně máte možnost vidět hotový exteriér domu. 

     

V dalším příspěvku se pustím do interiéru. A možná, že do té doby již uvidím místnost, kterou mi místní zastupitelé uvolní pro muzeum. Nemohu se dočkat…

Doufám, že jste stále se mnou na mé cestě k muzeu! 



Pokud chcete vědět, kdy vyvěsím další vyprávění, přihlaste se na odkazu "Pošli email", který je na pravé straně této stránky. 

Tuesday 7 May 2013

Proč muzeum v České republice? Poprvé uveřejněno 28/06/2012



Kvůli těm báječným vajíčkům?

Předpokládám, že nejkratší, ale též nejpravdivější odpovědí, by bylo, že si zkrátka nemohu dovolit otevřít své vlastní muzeum v Anglii. Delší odpovědí by bylo, že jsem před nějakými dvanácti lety pocítila neskutečně silné nutkání "navrátit se zpátky ke svým kořenům", a to poté, co jsem se zúčastnila letní jazykové školy v České republice.

Moji rodiče uprchli do Anglie z předválečného Československa, a já jsem se narodila v Londýně. Přestože se doma mluvilo anglicky (rodiče se však hádali v češtině!), tak mne vždy tato země fascinovala, a zejména mne fascinovala čeština, coby jazyk. Nesbírám pouze domečky na hraní a knihy pro dívky , ale také jazyky…

Když jsem v roce 1998 navštívila jižní Čechy, rozhodla jsem se, že musím najít způsob, jak strávit nějakou část ze zbytku mého života tady. Jak jsem toho docílila, bude popsáno v jiném blogu! Stačí říci, že jsem po dvaceti letech odešla předčasně do důchodu - byla jsem ředitelkou velkého centra, které sloužilo jako poradna pro občany, Citizens Advice Bureau, a pak jsem se tři roky školila, abych se stala učitelkou Alexandrovy technika - Alexander Technique. No a pak jsem se vydala do malého městečka ( v Anglii by se spíše rovnalo vesnici), které se jmenuje Bavorov a leží nedaleko rakouských a neměckých hranic s Českou republikou, abych si zde vybudovala domov, kde budu moci každoročně strávit šest měsíců svého života. Pokud hledáte Bavorov, tak putujte na mapě směrem na jih od Prahy…



Podnětem k tomu, abych zachránila svou velkou sbírků domečků na hraní a další miniatury z jejich tehdy doživotního vězení v zapadlé garáži na konci zahrady v Anglii, a vytvořila jim někde pořádný domov, byl bohužel smutný fakt, že jsme se rozhodli prodat náš milovaný dům, kde jsme žili po čtyřicet let, avšak nyní byl pro nás již příliš velký. Co však udělat s domečky? 





Před.....
Když jsem zakoupila a začala renovovat starý dům v Bavorově, říkala jsem si, že bývalá maštal (na obrázku "Před" je nalevo) bude dostatečně velká na to, aby mohla sloužit jednak jako místnost pro výuku Alexandrovy technika, a  také jako malé muzeum pro domečky pro panenky 



a
poté


Ale bohužel není, tudíž projekt "stěhování domečků do České republiky" stagnoval. ( Mimochodem  zde je tento koníček stavění domečků pro panenky stejně tak jako Alexandrova technika pojmem téměř neznámým. )



Avšak nyní, chtě nechtě, k přestěhování muselo dojít, a tak jsem požádala svou českou kamarádku, zda by mi nepomohla najít vhodnou místnost u nás v městečku, kde bychom mohli domečky vystavit. Věděla jsem, že místní zastupitelstvo by mělo zájem vystavit jeden či dva domečky v místním muzeum, ale popravdě řečeno, formální muzeum není pro moje domečky to správné místo.   
Na léto si místní muzeum zapůjčilo domeček mé vnučky, a jak mi jej bylo líto, když jej uvěznili za bezpečnostním sklem!

Brzy jej vysvobodím....



V dalším příspěvku se dozvíte, jak jsem připravila domeček na letní výstavu v městském muzeu. Doufám, že příští léto již budu mít své vlastní muzeum.  


Také se zde dozvíte o dalších jednáních s místním zastupitelstvem. 

Sunday 5 May 2013

Jak to všechno začalo ...poprvé uveřejněno 26/06/2012



Myslím, že vše začalo o Vánocích těsně před mými čtvrtými narozeninami, a to téměř před sedmdesáti lety. Bylo právě po válce. V obchodech se již našlo pár hraček, přesto mi tatínek nechal od někoho vyrobit domeček pro panenky - standardní velikosti, s pořádným schodištěm, předními dveřmi a čtyřmi pokoji s nábytkem, závěsy a polštáři, které vyrobila moje maminka.

Byla to má oblíbená hračka, a když jsem zjistila, že najednou zmizela, a to těsně před mými osmými narozeninami, byla jsem doslova a do písmene zdrcena.  







Domeček se však navrátil, nově zrenovován, přemalován, chyběla mu střecha, zato však přibyly dva další pokoje v horním patře, balkóny a přibyla i famózní zahrada na střeše. Skákala jsem nadšením a domeček začal hrdě panovat mé ložnici.  

Přešla léta, odešla jsem z domova, na čas jsme se s maminkou odcizily, a když jsme se opět spřátelily, tak jsem s hrůzou zjistila, že můj domeček věnovala vnučce své kamarádky. Usilovně jsem se jej snažila najít, avšak byl věnován někomu jinému, a pak zase někomu jinému, a já jej již nikdy nenašla. 


Část mé sbírky předtím, než skončila v garáži.
Domeček mé dcery je ten bílý uprostřed. 
Řekla bych, že jej v podstatě hledám dodnes. Když byly mé dceři čtyři, rozhodla jsem se, že je načase, abych našla nějaký domeček pro ni. V obchodech mne nic nezaujalo, a tak jsem dala inzerát do místních novin, že hledám větší domeček pro panenky a že vůbec nezáleží na tom, v jakém je stavu. Nakonec se mi sešly čtyři, ale žádný z nich nezůstal dceři. Ta dostala velmi jednoduchý domeček, který se podobal tomu, jaký jsem měl já (až na střechu, která se mi vždy zdála, že by měla být na druhou stranu). Ty čtyři domečky položily před čtyřiceti lety základ mojí sbírce. Když jsem onehdy počítala, kolik domečků již mám, bylo to asi třicet domečků a čtyřicet miniatur obchodů, tržištních stánků a dalších výtvorů v neobvyklých krabičkách, a také jsem zjistila, že vlastním velmi obsáhlou sbírku knih a časopisů na toto téma.

V současné době nemohu zkontrolovat přesný rozsah sbírky, protože většina sbírky, až na několik obzvláště ceněných exemplářů, je již přes deset let uložena v garáži. Tento blog bude o jejich cestě zpět k životu, kdy budou domečky přestěhovány do malého muzea do jednoho městečka v České republice, které je každoročně po určitou část roku mým domovem.

Příště -  druhá fáze dobrodružství v muzeu …