A jede se dál … (poprvé publikováno v angličtině 18. listopadu 2012)

Vyzbrojila jsem se skleničkou zázvorového vína (poznámka pro mě – až příště zase pojedeš do UK, přivez si nějaké) a něčím na zobání. Hlasy éterických bytostí mě k tomu už dlouho pobízely, a tak jsem si sedla a začala zapisovat, čeho všeho jsme dosáhli od mého posledního příspěvku před více než dvěma týdny.

S potěšením vám oznamuji, že se mi ani nesnilo, že bychom stihli udělat tolik věcí, než ve čtvrtek odjedu do Anglie. Byla jsem přesvědčená, že úkoly jako natírání a truhlaření (existuje vůbec takový slovo? Jestli ne, tak by rozhodně mělo) atd. budou muset počkat, než se s dcerou (Butterfly z blogu Slova a obrazy) někdy po Vánocích vrátíme.

Ti z vás, kteří blog sledují pravidelně, si jistě vzpomenou, že naposled jsme opouštěli místnost plnou různorodého nábytku z různých typů dřeva a různých barev.

Během doby, co u nás byli naši neohrožení řidiči, Paul a Simon, jsme si dali pohov a trochu se projeli po okolí, ale v okamžiku, kdy kluci 4. listopadu odjeli, dorazila kamarádka s jejím známým truhlářem, abychom spolu probrali, jak dodělat horní desky na skříně z BBC, které můžete vidět v pravé části toho malého obrázku. Velmi mě překvapil, když prohlásil, že by to mohl stihnout (spolu s ostatní prací, co má – je to oblíbený truhlář), než koncem měsíce odjedu do UK. Všechno si pečlivě změřil a odjel, aby si doma připravil dřevo.

Naše malé městečko se může pochlubit jedním z nejlepších obchodů s malířskými potřebami v jižních Čechách, tak jsem tam zašla, aby mi poradili nějakého dobrého (a ideálně levného) malíře, jelikož jsem si říkala, že bych mohla využít Butterflyiných schopností mnohem lépe, kdyby v novém roce opravovala domečky, než aby natírala nábytek, tak aby k sobě ladil a nevypadal jako hromada harabudí.

Malá odbočka: Pokud někdo z vás nezná australskou skupinu The Spooky Men's Chorale, vřele vám ji doporučuji. A tahle jejich písnička by mohla být moje hymna …

V úterý v sedm ráno jsem se setkala s malířem (který měl vlasy a vousy jak Krakonoš, jen sojka chyběla), o chvíli později jsme vybrali barvu a dohodli se, čím začne, a já ho nechala pracovat. Ve středu jsem se u něj zastavila, abych se pokochala tím, co už má hotové, ale trochu mě znervóznilo, že ta světle modrá barva, co jsme vybrali, je moc bledá. Barva na fotce je zavádějící – je to mnohem bledší a modřejší než tahle světloučká lila, co vidíte

Ujišťoval mě, že druhý nátěr už bude tmavší, ale stejně jsem se probudila ve čtyři ráno s přesvědčením, že jsem udělala hroznou chybu a že modro-bílý nábytek bude v bílé místnosti vypadat děsně, navíc když některé domečky jsou taky bílé. Byla jsem z toho tak rozrušená, že jsem nemohla usnout až do svítání, kdy se mi podařilo dovolat se malíři, abych ho zastavila, než nanese druhý nátěr. Zastihla jsem ho v 6:45, ale tou dobou už měl podruhé natřené tři skříně s šuplíky, ale zdálo se, že je úplně v pohodě, prostě řekl, že použije první várku barvy jako podkladovou, aby se zbytečně nevyplýtvala. A už v 7:15 jsme se vynořili z obchodu se zcela novou barvou.

Z výsledku jsem naprosto nadšená – přátelé, kteří přijedou na návštěvu, barvu snadno poznají, protože jí mám na všech venkovních dveřích u mě doma, a k domečkům se bude skvěle hodit. 

(Vím to proto, že zatímco jsem to ráno čekala, až už bude dost pozdě, abych mohla malíři zavolat, tak jsem s kouskem dřeva, které příhodně vypadlo ze dveří, obíhala ty čtyři domečky, co mám doma, a zkoušela jsem, jestli jdou barevně k sobě…)

Lidičky, jsem vážně moc ráda, že jsme se nábytek nepokoušeli natírat sami – neuvědomila jsem si, co práce to obnáší, ale pan malíř měl všechno skvěle rozvržené a vše dopadlo přímo milionově. A taky nám natřel ty příšery radiátorový …

V úterý měl pan malíř natřeno, všechno co šlo, než přijde řada na truhláře, aby přiložil dláto k dílu, a k tomu má dojít o víkendu. Takže jsem mohla začít řešit rolety.

Ze svého rozpočtu jsem si nemohla dovolit pořídit takové, které by velikostně pasovaly do oken, tak jsem nakonec v hobby marketu v sousedním městě koupila do každého okna dvě. Původně jsem měla v plánu požádat jednoho známého, aby mi rolety pověsil. On se ale obával, že vrtačka, kterou mám, není dost silná, a nechtěl dělat do zdí zbytečně díry s rizikem, že by to třeba nemusel dodělat.

Jedna ze záležitostí, kterou jsem potřebovala nutně vyřešit, bylo přidělat mříže na přední okna, už jen proto, že se mi nedaří sehnat žádnou českou pojišťovnu, která by muzeum pojistila. Uvědomila jsem si, že ten, kdo bude mříže přidělávat, bude mít určitě dost silnou vrtačku i na to, aby připevnil rolety. Tak jsem zavolala stavbyvedoucímu a moc se mi ulevilo, jednak když mi řekl, že mříže by měly dorazit během několika dnů, ale taky že mi můžou přidělat i ty rolety – teda aspoň tohle mi tvrdil.

Ve čtvrtek jsem dorazila k muzeu už v sedm, abych pánům vysvětlila, kam ty rolety potřebuju dát, ale oni už měli napilno s mříží. Nemusela jsem vstávat tak brzo, protože dovnitř se šli podívat až kolem osmé, jak to bude s těmi roletami. Následovalo velké dohadování, váhání a vzdechy typu: „Myslím si, že to nepůjde.“ Nebo „Na tohle si musíte pozvat odbornou firmu.“ Taky trvali na tom, že rolety nejde pověsit přímo nad okna, ale že se musí dát až do výklenků, což mi vůbec nevyhovovalo, protože jsem plánovala používat okenní

římsy jako výstavní plochy. Po dlouhém přemlouvání jeden z nich najednou přitakal, ano, že bych mohla mít pravdu a že se tyhle rolety dají pověsit dvěma různými způsoby. (To jsem věděla celou dobu - proto jsem je taky koupila!)

Následovalo další otravné dohadování a potom jeden z nich někam zavolal, načež se velmi rychle objevil jak stavbyvedoucí, tak starosta. Nějak mi unikl okamžik, kdy dospěli k verdiktu, protože pak jsem jen pochytila, že musí někam dojet s dřevem (kam, to netuším) a že se vrátí za půl hodiny a přivezou nějaké dlouhé silné šrouby.

Využila jsem volný čas a pustila jsem se do výroby přepážek do úložných šuplíků. Zjistila jsem, že na výrobu jedné sady přepážek jsou potřeba dvě krabice na ovoce a výroba probíhá asi takhle. Rozřezat krabice dá dost zabrat, zvlášť když nemáte správné nářadí - přísahala bych, že ty krabice jsou vyrobené kvalitněji, než kdejaký moderní nábytek - a hned na začátek upozorňuji, že přepážky rozhodně nebudu balit do balicího papíru!

 Dělníci se vrátili včas a byli jako vyměnění. Zdatně a profesionálně všechno přeměřili, vyvrtali, zandali šrouby a během chviličky pověsili všechny čtyři rolety. Pochlapila jsem se, vyhrabala svoji nejlepší češtinu a řekla jim, že jsou „hvezdy“. „Oh,“ zarazil se ten velký, namakaný, „takhle mi ještě nikdy nikdo neřekl." A pak už šli, dokonce odmítli i peníze na pivo

No a teď už jen zbývá předělat skříně z BBC a dodělat nátěry. Vzhledem k tomu, že na nátěry zatím nedošlo, myslím, že si tyhle dvě věci nechám do posledního příspěvku z ČR, těsně před tím, než ve čtvrtek odjedu – tenhle už je dost dlouhý a taky už jsem vypila všechno zázvorové víno …

Děkuji všem, kdo sledují vývoj muzea v České republice – ještě pořád jsem nevymyslela pořádný název – doufám, že se tu s vámi zase brzo uvidím.

A je to doma! (Prvně publikováno v angličtině 1. listopadu 2012)

Těch několik posledních dnů mi dost pocuchalo nervy. V úterý ráno dorazili do Hoddesdonu přátelé, kteří měli odvézt domečky a ostatní součásti výstavy do České republiky. Vyzvedli dodávku a pak je čekaly čtyři krušné hodiny nakládání, tak aby stihli půlnoční trajekt z Doveru do Dunkirku. Mí oddaní stoupenci, mé děti, vše připravili tak pečlivě, jako kdyby plánovali bitvu, dokonce i oštítkovali všechny ty těžké borové šuplíky, které potom nastrkali zpátky do obřích dubových skříní z BBC, v kterých měly přečkat cestu.    

  

Konečně bylo vše připraveno k odjezdu, přibližně po čtyřech hodinách tahání těžkých věcí a vzrušených diskuzích, když plán spěl do finále a bylo třeba bezpečně naložit samotné domečky. Mám dojem, že ačkoliv můj syn triumfálně svíral klíčky od dodávky mezi zuby, tak se mu ulevilo, že to není on, koho teď čeká patnácti až dvacetihodinová jízda, než dorazí do cíle v ČR.

V tom samém čase, ale v jiné zemi, jsem mezitím na Skypu vyřizovala případné dotazy typu, jestli tohle vážně musí jet taky nebo jestli můžou postavit tenhle domeček na střechu jiného? Popravdě řečeno, byla jsem moc ráda, že jsem tady a nemusím být tam! (Stejně jako ti, kteří nakládali …)

Po tom, co se dodávka bezpečně vydala na cestu, jsem těm, co zůstali doma, prozradila, že když jsem naposledy jela přes kanál, asi tak před třemi týdny, tak mě poprvé za tu dobu, co tudy jezdím, odmávli do celního depa v Doveru kvůli namátkové kontrole při výjezdu z UK. Ani v nejmenším netuším, po čem se můžou celníci pídit, když člověk odjíždí ze země, ale v tu úterní noc jsem úplně vyšilovala z představy, že by se něco podobného mohlo přihodit dodávce. Pokud by k tomu došlo, neměli by žádnou šanci chytit trajekt a po pravdě bych se vůbec nedivila, kdyby se dobrovolný řidič sebral, nechal celou nakládku v Doveru a zmizel domů!

Naštěstí vše dopadlo dobře, až na to, že se ztratili přibližně třicet kilometrů od cíle. Dodávka se dovalila včera v noci téměř přesně dvacet čtyři hodin poté, co opustila Hoddesdon.  

Nechali jsme ji přes noc stát venku před branou a příštího rána stále vyčuhovala zpoza plotu zahrady (dobrý Bože, to už je dneska!)

Dnes ráno, po tom co jsme si zaslouženě přispali a v klídku se nasnídali, jsme vyrazili k muzejní místnosti, kde se k nám přidal jeden český přítel, aby pomohl při velkém vykládání. Během přepravy zůstalo vše přesně na svém místě. Skládám poklonu, jak těm, co nakládali, tak panu řidiči, který bezpečně převezl náklad přes půlku Evropy. Ještě nás chvilku zdrželo, že jsem musela dojít zpátky domů pro nůžky, abychom mohli přestřihat provazy a pak se mohlo začít doopravdy vykládat.   

Domečky se začaly kupit v jednom rohu místnosti a do druhého se skládaly všechny dřevěné police a skříňky, tak aby si je mohl pan malíř prohlédnout a mohl mi říct, kolik by stálo proměnit je v barevně sladěné podstavce pro výstavu.  

Přibližně před třiceti lety jsem od BBC koupila čtyři obrovské kartotéky se sesuvnými dveřmi a dva dubové stoly, které po mnoho let používaly moje děti jako pracovní stoly. Kdo by to byl tušil, že se na sklonku jejich života znovu zrodí v muzeu domečků pro panenky v České republice?  

Ty (neskutečně těžké) dubové skříně prošly dveřmi jen tak tak a poslouží, až přijde jejich čas, jako základna, položené buď na bok nebo na záda, na které se budou v ideální výšce vystavovat domečky. A borové šuplíky se použijí na vystavení některých menších domečků v různých výškách. A zároveň poslouží jako úložné prostory na pracovní materiál a nábytek do domečků.

Všechno jsme vyložili a přehledně roztřídili v místnosti muzea už za hodinu a deset minut a vše bylo připraveno na další fázi (bude těm fázím někdy konec???).

Když bylo ještě všechno roztahané v několika místnostech v Hoddesdonu, silně jsem pochybovala, že se to vůbec do dodávky vejde. A když jsme celý náklad vyskládali do místnosti muzea, znovu jsme žasli, jakým zázrakem se jim to všechno podařilo sbalit. Moc se mi ulevilo, že všechno v pořádku dorazilo, a jsem moc ráda, že jsme si nenajali stěhovací firmu, která by vyšla mnohem dráž. Byla jsem celá nesvá z představy, že bych měla vydat domečky do cizích, ač profesionálních, rukou.   

Celé by se to nepodařilo bez pomoci Alison, Adama, Paula a Simona.  Mockrát vám všem děkuju – a také moc děkuji Pavlovi, který na konci přiložil „českou“ ruku k dílu!     

Stejně tak děkuji i vám, kdo sledujete naši cestu za muzeem miniatur v České republice. Nevím jistě, kdy přijde na řadu další příspěvek a ani o čem bude. Možná dilema nad volbou jména a nebo jakou barvou natřít podstavce na výstavu …

Nějaké návrhy?

Doufám, že se zase brzy uvidíme …