Sbohem Bavorove, Hurá do Bonnu - prvně publikováno v angličtině 25.11.2012

Omluvte, prosím, zpoždění, se kterým se objevuje česká verze mého blogu. Překlad zabere spoustu času! Blog v angličtině je zcela aktuální.

Nemůžu uvěřit, že už je čas vydat se zpět do Velké Británie. Cestou přes Evropu se zastavím v Bonnu jako obvykle. Žije tam kamarádka, s kterou se znám už velmi, velmi dlouho a to, že každý rok cestuji do České republiky, mi dává úžasnou příležitost udržovat naše přátelství, které trvá už 54 let, v chodu. Pořád si skvěle rozumíme. Doba, kterou strávím u ní a u jejího manžela, který je neskonale trpělivý a milý, mi dává čas, abych se aklimatizovala mezi svými dvěma velice odlišnými životy.  

Takže tenhle příspěvek píšu ze „svého“ pokoje u nich doma, po tom co jsme s kamarádkou a jejími vnoučky hráli celé odpoledne karty (Racing Demon).

Malá odbočka: Pokud hru Racing Demon neznáte, mohu jen doporučit. Je to úžasná hra pro celou rodinu a libovolný počet hráčů. Prvně jsem se ji naučila před 60 lety na internátní škole a byla jsem nadšená, když jsem v roce 1959 přijela do Hamburku, kde jsem měla bydlet u výše zmíněné kamarádky a její rodiny a zjistila jsem, že i u nich se hraje „Damon“. Chvíli jsme se dohadovali, podle čích pravidel budeme hrát, ale nakonec jsme našli kompromis a od té doby spolu šťastně hrajeme. Hru jsme naučili i naše děti a teď i vnoučata. Bohužel pro mně, podstatou hry je rychlost a dobré reflexy, takže stárnoucí prsty a špatný zrak mi zrovna nepomáhají vyhrávat.  A když jsme začali hrát s dětmi, museli jsme do pravidel přidat zákaz nadávání ....

Těsně předtím, než jsme odjela z Bavorova, jsem se rozloučila s muzeem a udělala pár fotek, než se sem s Butterfly v novém roce vrátíme, abychom začaly dělat na domečcích. V mém posledním příspěvku jsem slíbila, že dám vědět, co všechno udělal pan truhlář a co pak bylo třeba ještě natřít.

Minulé nedělní odpoledne jsem strávila v muzeu spolu s truhlářem a jeho dceruškou. On pracoval na skříních z BBC a předělával je z horizontálně plněných kartoték na vystavovací pultíky, co se budou plnit vertikálně. A mezitím jsme my dvě skládaly puzzle, které jsem prozíravě vzala s sebou, než jsme se vydali do muzea.

Nakonec se z toho stal závod, zda „Tatí“ dokončí práci, dřív než doděláme puzzle - viděla jsem, jak nás po očku pravidelně kontroluje, aby si byl jistý, že není rychlejší než my! Nakonec to byla (samozřejmě) remíza .....  

Malíř se vrátil v pondělí ráno v 6.45 - zcela očividně přešlapoval před domem, dokud jsem nerozsvítila, teprve potom zaklepal na dveře, aby si vyzvedl klíče. Do 9.30 v úterý ráno bylo natřeno a já jsem zaplatila malíři (který je nyní bohužel bezvousý). Ve středu, když jsem šla před zamčením všechno zkontrolovat, jsem narazila na první zádrhel v prozatím hladkém běhu věcí. 

Všechno bylo krásně, velmi svědomitě a dokonale do hladka natřeno, ale k mému zděšení, tyhle čtyři nově natřené “pulty” měly lehce, ale viditelně světlejší barvu než ostatní zelené části. Nejdřív jsem tomu nechtěla věřit, protože zářivky jsou zrádné a mohou měnit barvy vybavení v závislosti na jeho umístění v místnosti. Mé podezření se bohužel potvrdilo, když jsem lopotně přemístila a seskupila několik věcí v místnosti tak, aby byly ve stejném osvětlení. Bylo by to jedno, kdyby skříňky neměly stát bezprostřně na těchto pultech, takže ten barevný rozdíl bude velmi zřetelný.

Zatelefonovala jsem malíři, který usoudil, že nově natřené části snad ještě ztmavnou. Roztomilý obchodník barvami ale okamžitě zneklidněl, protože poslední plechovka barvy byla smíchaná s barvou z nové dodávky z Duluxu a on přiznal, že někdy se “šarže” nátěrových barev mohou lišit…pch!!!

Nechali jsem to tedy tak, s tím že po třech týdnech (až bude všechno skutečně suché) se na to prodavač s mou kamarádkou Marií, pyšnou přechodnou majitelkou klíčů, půjdou podívat a zhodnotí situaci. Pokud usoudí, že je to chyba Duluxu, bude se snažit sehnat původní barvu, a dotyčné části se budou muset přetřít. Možná jsem přehnaně puntičkářská – tyhle fotografie nejsou úplně věrné a neukazují přesný obrázek situace, takže čtenáři mého blogu nebudou moci posoudit tu situaci skutečně reálně. Nyní mám tedy dilema, zda to nechat být nebo ne.

Tu samou středu jsem také konečně podepsala smlouvu s radnicí. Finanční úředník ji se mnou velmi detailně prošel, aby se ujistil, že všemu dokonale rozumím. Jsem se smlouvou neobyčejně spokojená - především s rozumnou výší mého nájmu, který pokrývá i všechny služby.

A nyní se mohu soustředit na stěhování v Anglii, které se blíží. Dcera mne upozornila, že vzdor skutečnosti, že mnoho věcí jsme vyexpedovaly do Bavorova ve spolehlivém Transitu, dům v Anglii je pořád stejně plný. (Ačkoliv je to logicky vyloučeno, musím se vší upřímností příznat, že můj dům je velmi, velmi plný). Takže je přede mnou spousta těžké práce. 

V tuhle chvíli nicméně,ještě pořád spokojeně sedím ve své “přechodové komoře”, a užívám si společnost blízkých přátel a také nenáročné výlety. Včera jsem šla s kamarádkou, která stejně jako já miluje knižní sérii Elinor M.Brent-Dyer  Chalet School, návštívit středověký trh v pohádkově kouzelném městě Stadt Blankenberg.  Spoustu času jsem strávila lamentováním, protože žádná z nás si nevzala fotoaparát -  zvláště když jsme narazily na dům, který byl velmi podobný tomuto: House No.5 of the Essex Haul. Velmi jsem se nadchla a vyfotila jsem jej svým starým mobilem. Použití záběrů z něj je ale velmi omezené, protože jsem se nikdy nenaučila, jak fotky z mobilu stáhnout do počítače. Naštěstí jsem našla fotku na internetu – škoda jen, že je tam ta školní značka…   

A v tradičním duchu blížícího se Adventu ukončím tenhle příspěvek několika obrázky z úžasné výstavy betlémů, kterou jsme dnes navštívili.

Všechny tyhle stáje a domečky vytvořil jeden člověk, aby měl kam umístit ohromnou sbírku figurek a zvířat, kterou se ženou shromažďovali přes půl století.

Tenhle pán vyrobil od doby, kdy v roce 1992 odešel do důchodu - nyní je mu přes osmdesát - stovky stájí a statků a nikdy nevytvořil stejný model dvakrát. Jeho sbírka je každoročně otevřena pro veřejnost od konce října - kdosi pro ně vytvořil website a potom zmizel i s heslem, takže ji nemohou zaktualizovat. Adresa je však správná a ta výstava rozhodně stojí za shlédnutí. 

Ráda bych vám poděkovala, že jste se mnou vydrželi až do konce tohoto dlouhého příspěvku - doufám, že se brzy znovu uvidíme, tentokrát už z druhé strany kanálu La Manche, pokud bouře nebudou příliš prudké…

A jede se dál … (poprvé publikováno v angličtině 18. listopadu 2012)

Vyzbrojila jsem se skleničkou zázvorového vína (poznámka pro mě – až příště zase pojedeš do UK, přivez si nějaké) a něčím na zobání. Hlasy éterických bytostí mě k tomu už dlouho pobízely, a tak jsem si sedla a začala zapisovat, čeho všeho jsme dosáhli od mého posledního příspěvku před více než dvěma týdny.

S potěšením vám oznamuji, že se mi ani nesnilo, že bychom stihli udělat tolik věcí, než ve čtvrtek odjedu do Anglie. Byla jsem přesvědčená, že úkoly jako natírání a truhlaření (existuje vůbec takový slovo? Jestli ne, tak by rozhodně mělo) atd. budou muset počkat, než se s dcerou (Butterfly z blogu Slova a obrazy) někdy po Vánocích vrátíme.

Ti z vás, kteří blog sledují pravidelně, si jistě vzpomenou, že naposled jsme opouštěli místnost plnou různorodého nábytku z různých typů dřeva a různých barev.

Během doby, co u nás byli naši neohrožení řidiči, Paul a Simon, jsme si dali pohov a trochu se projeli po okolí, ale v okamžiku, kdy kluci 4. listopadu odjeli, dorazila kamarádka s jejím známým truhlářem, abychom spolu probrali, jak dodělat horní desky na skříně z BBC, které můžete vidět v pravé části toho malého obrázku. Velmi mě překvapil, když prohlásil, že by to mohl stihnout (spolu s ostatní prací, co má – je to oblíbený truhlář), než koncem měsíce odjedu do UK. Všechno si pečlivě změřil a odjel, aby si doma připravil dřevo.

Naše malé městečko se může pochlubit jedním z nejlepších obchodů s malířskými potřebami v jižních Čechách, tak jsem tam zašla, aby mi poradili nějakého dobrého (a ideálně levného) malíře, jelikož jsem si říkala, že bych mohla využít Butterflyiných schopností mnohem lépe, kdyby v novém roce opravovala domečky, než aby natírala nábytek, tak aby k sobě ladil a nevypadal jako hromada harabudí.

Malá odbočka: Pokud někdo z vás nezná australskou skupinu The Spooky Men's Chorale, vřele vám ji doporučuji. A tahle jejich písnička by mohla být moje hymna …

V úterý v sedm ráno jsem se setkala s malířem (který měl vlasy a vousy jak Krakonoš, jen sojka chyběla), o chvíli později jsme vybrali barvu a dohodli se, čím začne, a já ho nechala pracovat. Ve středu jsem se u něj zastavila, abych se pokochala tím, co už má hotové, ale trochu mě znervóznilo, že ta světle modrá barva, co jsme vybrali, je moc bledá. Barva na fotce je zavádějící – je to mnohem bledší a modřejší než tahle světloučká lila, co vidíte

Ujišťoval mě, že druhý nátěr už bude tmavší, ale stejně jsem se probudila ve čtyři ráno s přesvědčením, že jsem udělala hroznou chybu a že modro-bílý nábytek bude v bílé místnosti vypadat děsně, navíc když některé domečky jsou taky bílé. Byla jsem z toho tak rozrušená, že jsem nemohla usnout až do svítání, kdy se mi podařilo dovolat se malíři, abych ho zastavila, než nanese druhý nátěr. Zastihla jsem ho v 6:45, ale tou dobou už měl podruhé natřené tři skříně s šuplíky, ale zdálo se, že je úplně v pohodě, prostě řekl, že použije první várku barvy jako podkladovou, aby se zbytečně nevyplýtvala. A už v 7:15 jsme se vynořili z obchodu se zcela novou barvou.

Z výsledku jsem naprosto nadšená – přátelé, kteří přijedou na návštěvu, barvu snadno poznají, protože jí mám na všech venkovních dveřích u mě doma, a k domečkům se bude skvěle hodit. 

(Vím to proto, že zatímco jsem to ráno čekala, až už bude dost pozdě, abych mohla malíři zavolat, tak jsem s kouskem dřeva, které příhodně vypadlo ze dveří, obíhala ty čtyři domečky, co mám doma, a zkoušela jsem, jestli jdou barevně k sobě…)

Lidičky, jsem vážně moc ráda, že jsme se nábytek nepokoušeli natírat sami – neuvědomila jsem si, co práce to obnáší, ale pan malíř měl všechno skvěle rozvržené a vše dopadlo přímo milionově. A taky nám natřel ty příšery radiátorový …

V úterý měl pan malíř natřeno, všechno co šlo, než přijde řada na truhláře, aby přiložil dláto k dílu, a k tomu má dojít o víkendu. Takže jsem mohla začít řešit rolety.

Ze svého rozpočtu jsem si nemohla dovolit pořídit takové, které by velikostně pasovaly do oken, tak jsem nakonec v hobby marketu v sousedním městě koupila do každého okna dvě. Původně jsem měla v plánu požádat jednoho známého, aby mi rolety pověsil. On se ale obával, že vrtačka, kterou mám, není dost silná, a nechtěl dělat do zdí zbytečně díry s rizikem, že by to třeba nemusel dodělat.

Jedna ze záležitostí, kterou jsem potřebovala nutně vyřešit, bylo přidělat mříže na přední okna, už jen proto, že se mi nedaří sehnat žádnou českou pojišťovnu, která by muzeum pojistila. Uvědomila jsem si, že ten, kdo bude mříže přidělávat, bude mít určitě dost silnou vrtačku i na to, aby připevnil rolety. Tak jsem zavolala stavbyvedoucímu a moc se mi ulevilo, jednak když mi řekl, že mříže by měly dorazit během několika dnů, ale taky že mi můžou přidělat i ty rolety – teda aspoň tohle mi tvrdil.

Ve čtvrtek jsem dorazila k muzeu už v sedm, abych pánům vysvětlila, kam ty rolety potřebuju dát, ale oni už měli napilno s mříží. Nemusela jsem vstávat tak brzo, protože dovnitř se šli podívat až kolem osmé, jak to bude s těmi roletami. Následovalo velké dohadování, váhání a vzdechy typu: „Myslím si, že to nepůjde.“ Nebo „Na tohle si musíte pozvat odbornou firmu.“ Taky trvali na tom, že rolety nejde pověsit přímo nad okna, ale že se musí dát až do výklenků, což mi vůbec nevyhovovalo, protože jsem plánovala používat okenní

římsy jako výstavní plochy. Po dlouhém přemlouvání jeden z nich najednou přitakal, ano, že bych mohla mít pravdu a že se tyhle rolety dají pověsit dvěma různými způsoby. (To jsem věděla celou dobu - proto jsem je taky koupila!)

Následovalo další otravné dohadování a potom jeden z nich někam zavolal, načež se velmi rychle objevil jak stavbyvedoucí, tak starosta. Nějak mi unikl okamžik, kdy dospěli k verdiktu, protože pak jsem jen pochytila, že musí někam dojet s dřevem (kam, to netuším) a že se vrátí za půl hodiny a přivezou nějaké dlouhé silné šrouby.

Využila jsem volný čas a pustila jsem se do výroby přepážek do úložných šuplíků. Zjistila jsem, že na výrobu jedné sady přepážek jsou potřeba dvě krabice na ovoce a výroba probíhá asi takhle. Rozřezat krabice dá dost zabrat, zvlášť když nemáte správné nářadí - přísahala bych, že ty krabice jsou vyrobené kvalitněji, než kdejaký moderní nábytek - a hned na začátek upozorňuji, že přepážky rozhodně nebudu balit do balicího papíru!

 Dělníci se vrátili včas a byli jako vyměnění. Zdatně a profesionálně všechno přeměřili, vyvrtali, zandali šrouby a během chviličky pověsili všechny čtyři rolety. Pochlapila jsem se, vyhrabala svoji nejlepší češtinu a řekla jim, že jsou „hvezdy“. „Oh,“ zarazil se ten velký, namakaný, „takhle mi ještě nikdy nikdo neřekl." A pak už šli, dokonce odmítli i peníze na pivo

No a teď už jen zbývá předělat skříně z BBC a dodělat nátěry. Vzhledem k tomu, že na nátěry zatím nedošlo, myslím, že si tyhle dvě věci nechám do posledního příspěvku z ČR, těsně před tím, než ve čtvrtek odjedu – tenhle už je dost dlouhý a taky už jsem vypila všechno zázvorové víno …

Děkuji všem, kdo sledují vývoj muzea v České republice – ještě pořád jsem nevymyslela pořádný název – doufám, že se tu s vámi zase brzo uvidím.

A je to doma! (Prvně publikováno v angličtině 1. listopadu 2012)

Těch několik posledních dnů mi dost pocuchalo nervy. V úterý ráno dorazili do Hoddesdonu přátelé, kteří měli odvézt domečky a ostatní součásti výstavy do České republiky. Vyzvedli dodávku a pak je čekaly čtyři krušné hodiny nakládání, tak aby stihli půlnoční trajekt z Doveru do Dunkirku. Mí oddaní stoupenci, mé děti, vše připravili tak pečlivě, jako kdyby plánovali bitvu, dokonce i oštítkovali všechny ty těžké borové šuplíky, které potom nastrkali zpátky do obřích dubových skříní z BBC, v kterých měly přečkat cestu.    

  

Konečně bylo vše připraveno k odjezdu, přibližně po čtyřech hodinách tahání těžkých věcí a vzrušených diskuzích, když plán spěl do finále a bylo třeba bezpečně naložit samotné domečky. Mám dojem, že ačkoliv můj syn triumfálně svíral klíčky od dodávky mezi zuby, tak se mu ulevilo, že to není on, koho teď čeká patnácti až dvacetihodinová jízda, než dorazí do cíle v ČR.

V tom samém čase, ale v jiné zemi, jsem mezitím na Skypu vyřizovala případné dotazy typu, jestli tohle vážně musí jet taky nebo jestli můžou postavit tenhle domeček na střechu jiného? Popravdě řečeno, byla jsem moc ráda, že jsem tady a nemusím být tam! (Stejně jako ti, kteří nakládali …)

Po tom, co se dodávka bezpečně vydala na cestu, jsem těm, co zůstali doma, prozradila, že když jsem naposledy jela přes kanál, asi tak před třemi týdny, tak mě poprvé za tu dobu, co tudy jezdím, odmávli do celního depa v Doveru kvůli namátkové kontrole při výjezdu z UK. Ani v nejmenším netuším, po čem se můžou celníci pídit, když člověk odjíždí ze země, ale v tu úterní noc jsem úplně vyšilovala z představy, že by se něco podobného mohlo přihodit dodávce. Pokud by k tomu došlo, neměli by žádnou šanci chytit trajekt a po pravdě bych se vůbec nedivila, kdyby se dobrovolný řidič sebral, nechal celou nakládku v Doveru a zmizel domů!

Naštěstí vše dopadlo dobře, až na to, že se ztratili přibližně třicet kilometrů od cíle. Dodávka se dovalila včera v noci téměř přesně dvacet čtyři hodin poté, co opustila Hoddesdon.  

Nechali jsme ji přes noc stát venku před branou a příštího rána stále vyčuhovala zpoza plotu zahrady (dobrý Bože, to už je dneska!)

Dnes ráno, po tom co jsme si zaslouženě přispali a v klídku se nasnídali, jsme vyrazili k muzejní místnosti, kde se k nám přidal jeden český přítel, aby pomohl při velkém vykládání. Během přepravy zůstalo vše přesně na svém místě. Skládám poklonu, jak těm, co nakládali, tak panu řidiči, který bezpečně převezl náklad přes půlku Evropy. Ještě nás chvilku zdrželo, že jsem musela dojít zpátky domů pro nůžky, abychom mohli přestřihat provazy a pak se mohlo začít doopravdy vykládat.   

Domečky se začaly kupit v jednom rohu místnosti a do druhého se skládaly všechny dřevěné police a skříňky, tak aby si je mohl pan malíř prohlédnout a mohl mi říct, kolik by stálo proměnit je v barevně sladěné podstavce pro výstavu.  

Přibližně před třiceti lety jsem od BBC koupila čtyři obrovské kartotéky se sesuvnými dveřmi a dva dubové stoly, které po mnoho let používaly moje děti jako pracovní stoly. Kdo by to byl tušil, že se na sklonku jejich života znovu zrodí v muzeu domečků pro panenky v České republice?  

Ty (neskutečně těžké) dubové skříně prošly dveřmi jen tak tak a poslouží, až přijde jejich čas, jako základna, položené buď na bok nebo na záda, na které se budou v ideální výšce vystavovat domečky. A borové šuplíky se použijí na vystavení některých menších domečků v různých výškách. A zároveň poslouží jako úložné prostory na pracovní materiál a nábytek do domečků.

Všechno jsme vyložili a přehledně roztřídili v místnosti muzea už za hodinu a deset minut a vše bylo připraveno na další fázi (bude těm fázím někdy konec???).

Když bylo ještě všechno roztahané v několika místnostech v Hoddesdonu, silně jsem pochybovala, že se to vůbec do dodávky vejde. A když jsme celý náklad vyskládali do místnosti muzea, znovu jsme žasli, jakým zázrakem se jim to všechno podařilo sbalit. Moc se mi ulevilo, že všechno v pořádku dorazilo, a jsem moc ráda, že jsme si nenajali stěhovací firmu, která by vyšla mnohem dráž. Byla jsem celá nesvá z představy, že bych měla vydat domečky do cizích, ač profesionálních, rukou.   

Celé by se to nepodařilo bez pomoci Alison, Adama, Paula a Simona.  Mockrát vám všem děkuju – a také moc děkuji Pavlovi, který na konci přiložil „českou“ ruku k dílu!     

Stejně tak děkuji i vám, kdo sledujete naši cestu za muzeem miniatur v České republice. Nevím jistě, kdy přijde na řadu další příspěvek a ani o čem bude. Možná dilema nad volbou jména a nebo jakou barvou natřít podstavce na výstavu …

Nějaké návrhy?

Doufám, že se zase brzy uvidíme …                                      

……a potom. (Poprvé zveřejněno v angličtině 17. 10. 2012)

Včera jsem konečně dostala klíče od místnosti, kde bude muzeum. A hned jsme tam ucháněly (v současnosti jsou u mě dvě kamarádky), abychom si tu prázdnou, nově vymalovanou místnost prohlédly a mohly jsme si ji změřit. Ti z vás, kteří sledují mou cestu od samého počátku, si možná vzpomenou na tento příspěvek, v kterém najdete fotky poněkud stísněné, hodně hnědé místnosti …

Zatímco já jsem si v Anglii užívala svatbu, důležité narozeniny a Giant Book Sales (dražbu knih), tady se pilně pracovalo, aby se do místnost vešlo velké množství domečků a ty ze sebe mohly vydat to nejlepší. Jedna má ochotná přítelkyně z Bavorova mi posílala fotky pokračujících prací. Těsně potom, co jsme s dcerou odjely do Anglie, začaly práce a jako první, dělníci začali zakrývat ten příšerný hnědý plastový strop. 

Taky odstranili otřesné světle hnědé laminátové obklady – vzpomínáte si na ně? Z fotek bylo jasné, že postupují velmi rychle kupředu. Také se začaly předělávat elektrické rozvody a přidávalo se spoustu nových zásuvek a objímek na světla.

Plná očekává ní jsem odemkla dveře … věděla jsem, že už je skoro všechno hotovo, teda kromě mříží na okna a posledních úprav rozvodů (ještě tu nejsou žádné zásuvky ani vypínače).

První, co mě zarazilo, byla velikost místnosti – vypadala mnohem větší, než jak jsem si ji pamatovala. A ještě než jsme začaly měřit, bylo jasné, že veškeré moje obavy ohledně toho, jak se tam všechny výstavky vejdou, byly zbytečné. Nejen že se všechny vejdou – je jich vlastně ještě víc, než jak jsem zmiňovala v posledním příspěvku – ale ještě budeme mít volnou roku i prostor ohledně toho, jak je uspořádat.

Druhá věc, co mě upoutala, byla, jak je místnost najednou plná světla, když je všechno bílé místo té ponuré hnědi. Dokonce i zbylé lino, které patří k těm původním hnědým věcem, se výrazně zesvětlilo a dobře poslouží jako odolný povrch.

Vstupní klenutá chodba vypadá skvěle, bohužel jen dveře ke klenbě moc neladí, ale myslím, že když je natřeme na tmavší odstín, tak to bude lepší. Vypadá to, že se budu muset smířit se skleněným panelem ve dveřích, protože muzeum bude veřejné a tak musí vyhovovat zdravotním a bezpečnostním požadavkům.


Jen teď lituju, že jsem nepožádala, aby natřeli i radiátory – jak je vidět na fotkách, okna jsou na každém konci místnosti a radiátory tam zabírají spoustu užitečného místa. 

Ale vzhledem k tomu že mám v plánu, navzdory radiátorům, umístit jednu výstavu podél zadní stěny a na druhé straně budou pod oknem pracovní stoly, tak aby se kolemjdoucí mohli podívat na probíhající práce, budou radiátory docela schované a myslím, že je zatím nechám, tak jak jsou.

Ještě mě mrzí, že jsem nenechala to umyvadlo a dlaždičky odstranit úplně. Počítala jsem s tím, že budu potřebovat přívod vody, abych mohla vařit kávu a čaj, které jsou naprosto nezbytné, když se pracuje na domečcích. Ale takhle jak je, působí umyvadlo velmi rušivě a budu ho muset celé nějak zakrýt. 

Malá odbočka: Češi jsou naprosto posedlí dlaždičkami v koupelně a všude jinde, kde jsou vývody vody. Každý kdo se chystá navštívit Česko republiku, by si měl vyhradit čas nejen na návštěvu nádherných gotických kostelů a romantických hradů, ale také navštívit pobočky obchodního řetězce Siko, který já osobně přezdívám Rájem koupelen. Představa vydlaždičkované koupelny mě naprosto děsila a hodně jsem bojovala s panem stavitelem, abych ho přesvědčila, že vykachličkovaná koupelna není nezbytnou součástí života. Nakonec se mi to podařilo, ale musela jsem trochu povolit a nechat ho vydlaždičkovat sprchový kout …

Další věc, na kterou se ještě budeme muset soustředit, jsou “zadní” dveře, které vedou do dlouhé chodby, někam daleko předaleko, kde jak doufám, jsou záchody. Dveře jsou striktně praktické a plánuju, že na ně nasadím Butterfly, aby použila své magické schopnosti a přeměnila je v něco úžasného.

Ale celkově jsem z celého prostoru nadšená (bylo tam dokonce i příjemně teplo, což jasně dokazuje, že radiátory fungují) a už se moc těším, až na konci měsíce dorazí domečky a součásti výstavy.  

Mezitím zvažuji, jestli mám pořídit do oken rolety, tak aby byl obsah pokoje v době mé nepřítomnosti schován … Stejně mám pocit, že pokud se někdo rozhodne vloupat dovnitř a nepáchat tam spoušť, tak se mu to, tak jako tak povede, nehledě na moje opatření. Na druhou stranu mám ráda rčení „Nemůžeš potížím zabránit, aby si nenašly tvůj dům, ale nemusíš je zvát dál…"

Děkuji, že jste dnes navštívili Cestininy domečky pro panenky. Pravděpodobně se tu neobjeví žádné další příspěvky, dokud nedorazí domečky, a pak nás bude čekat obvyklý chaos, než každý zapadne na správné místo. Všechny součásti výstavy se musí natřít dřív, než vůbec začneme vybalovat samotné domečky – pane jo!