Uvnitř i venku na Vánoce

 Během uplynulého roku jsem se třikrát pokusil napsat blogpost o změnách ve výlohách a dalších událostech v Malých světech. Fotografie letní výstavy Playmobil (díky vnučce Aňe!) i výstavy módy převážně z počátku 20. století, která jí předcházela, byly pohřbeny hluboko v tajích notebooku/tabletu. Myslel jsem si, že můj život není dost dlouhý na to, abych se je pokusil z hlubin vytáhnout, ale společným úsilím mým a mé dcery Alison a mnoha rozčilených nadávek se podařilo z každé z nich vytáhnout pár fotografií jako ukázku toho, co bylo k vidění.  

Nyní se rychle přesunu k dnešku a budu doufat, že se mi podaří bez dalšího rozčilování doručit na správné místo na bloggeru alespoň fotografie současné expozice.

Doufejme, že to bude počtvrté, co se pokusím vytvořit blogpost v roce 2025. Bude to vyžadovat obrovský skok z prosince 2024 do prosince 2025. Nová výloha šla do provozu minulý týden, připravena na adventní trh v Bavorově, který se velmi úspěšně konal 29. listopadu. V budově přímo naproti muzeu byla úctyhodná nabídka řemesel a našimi vlastními dveřmi prošlo přibližně šedesát lidí.   Vzhledem k velikosti místnosti to byla výzva.   Naštěstí jsme na ten nával byly dvě - dcera Alison pracovala ve Stáji, jak se říká mým pracovnám dole na chodbě, na něčem, čemu se v mé hlavě začíná říkat Můj závěrečný projekt, a volání o pomoc, protože jsem byla zavalená záplavou, dostalo pokaždé rychlou odpověď.

Trochu se debatovalo o tom, co letos zobrazit ve vánočním okně - zvažovali jsme, že použijeme dva téměř identické domy a vytvoříme typickou britskou předměstskou ulici z třicátých let minulého století

ale nedostatek vhodných postav pro lidi to zastavil. Ale při přemýšlení o vhodných figurkách jsem si vzpomněla na skupinu poněkud větších panenek, které v Malých světech figurovaly jen zřídka (protože panenky opravdu nesbírám!), a nikdy mě nenapadlo pochlubit se těmi, které jsem nějak získala, samozřejmě kromě těch, které žijí v domech. 

Věděla jsem, že mám edwardiánskou holčičku s parádním kloboukem, šálou a tartanovými červenými sametovými šaty, laskavý dárek od někoho, kdo nedocenil rozdíl mezi panenkami a domečky pro panenky, a napadlo mě, že bych mohla vytvořit scénu, jak si dává čaj v elegantním prostředí pokoje. Tuto myšlenku však zhatilo to, že jsem neměla žádné nádobí správné velikosti, přestože jsem objevila spoustu čajových souprav všech možných tvarů a velikostí. Bohužel jsem ji zapomněla vyfotit, než jsem odhodila její klobouk a šálu, které teď samozřejmě zmizely.

Během lovu nádobí jsem objevila další dvě ne nepodobné panenky, rovněž oblečené do červeného sametu, jednu z nich v nevýslovně ošklivém kostýmu, který jsem si před rozebráním bohužel také nevyfotila.  (Ukazuje to, jak moc nemám praxi v psaní blogpostů. Dříve by bylo fotografování každé fáze procesu automatické).  V hlavě se mi začaly rýsovat počátky scény - ne elegantní čajové dýchánky, ale snad chaos při zdobení stromku a salonu?

Mezitím jsem v dětském koutku našla také dvě panenky stejného měřítka, zachumlané do zimní výbavy.

A také malou historickou panenku, kterou někdo nedávno přinesl do muzea.

Dostávám spoustu krásných dárků od návštěvníků, kteří si vzpomenou, že mají doma něco, co už nepotřebují, a já právě plánuji jarní výloha, kde se některými dárky pochlubím.

Je jasné, že tři venkovní panenky by se do salónního chaosu nevešly, takže jsme potřebovali dvě scény.  Naše obří výloha se úhledně dělí na dvě poloviny a většinou nadáváme na bar uprostřed, ale v tomto případě to bylo přesně to, co jsme potřebovali.  Uvnitř i venku, co může být lepší....?

Pak už jen zbývalo prohledat zásoby předmětů, které jsem za léta nashromáždil, a zjistit, co bych mohl dát dohromady za smysluplné scény. Říkám „jen“, ale musíte si představit, jak vybombardované jsou mé sklady. Můžete si být celkem jistí, že budu mít představu o věcech, které vlastním, ale jejich skutečné nalezení je úplně jiná věc! 

Například sáňky. Alison i já jsme si jisté, že někde existují proutěné sáňky dostatečně velké na to, aby se na ně vešla jedna nebo dokonce obě panenky.   Hah! Prošla jsem všechny pravděpodobné krabice nebo zásuvky, jak v samotné muzejní místnosti, tak ve třech pracovních pokojích. Nikde ani náznak.   Zkusila jsem pár míst doma, ale jestli tam je, tak bude pořád nahoře na půdě s vánočními ozdobami.....

Tak jsem koupila malé sáňky, které by stačily... a pak jsem samozřejmě našla další ve skladu. I když ne ty proutěné, které se stále neobjevily. Ale aspoň se teď panenky mohou prohánět po horách...

A pak tu byli lední medvědi a tučňáci. Věděla jsem, že nějaké mám, stejně jako pár tuleňů, protože se ukázalo, že mají 

Například sáňky. Alison i já jsme si jisté, že někde existují proutěné sáňky dostatečně velké na to, aby se na ně vešla jedna nebo dokonce obě panenky.   Hah! Prošla jsem všechny pravděpodobné krabice nebo zásuvky, jak v samotné muzejní místnosti, tak ve třech pracovních pokojích. Nikde ani náznak.   Zkusila jsem pár míst doma, ale jestli tam je, tak bude pořád nahoře na půdě s vánočními ozdobami.....

Tak jsem koupila malé sáňky, které by stačily... a pak jsem samozřejmě našla další ve skladu. I když ne ty proutěné, které se stále neobjevily. Ale aspoň se teď panenky mohou prohánět po horách...

A pak tu byli lední medvědi a tučňáci. Věděla jsem, že nějaké mám, stejně jako pár tuleňů, protože se ukázalo, že jsem je přesně před deseti lety použila na vánočním přání.  Tentokrát jsem medvědy a tučňáky skutečně zahlédl, když jsem lovil na saních. Myslel jsem, že vím, kde jsou.  Ne. Nebyli tam. Ani nikde jinde. Ach ano, tuleni se objevili, ale já jsem víc toužil  

V té době, kdy jsem si v obou scénách všímala a označovala řadu dalších věcí, jsem si uvědomila, že SMS (syndrom seniorské paměti) ode mě nyní vyžaduje, abych si předmět neoznačovala jen na pozdější vyzvednutí, ale že je nutné jej ihned přenést na jedno jediné místo, kde lze snadno získat vše, co bych mohla potřebovat.

Protože jsem nejen připravovala výkladní skříně, ale také odkládala věci, které bych mohla přidat do domečků pro panenky, aby byly trochu vánoční, a zároveň jsem pracovala na současném a pravděpodobně posledním velkém projektu, antikvariátu, vznikl z toho jiný druh chaosu, vánoční věci pomíchané s knihami z druhé ruky. 

Nakonec jsem všechno odnesl chodbou do samotného muzea, vysypal to na jeden velký stůl a doufal, že to bude nejlepší.

Našel jsem skříň správné velikosti pro scénu v místnosti, ale tam, kde mělo být zrcadlo, byl ošklivý skleněný obraz......

Podařilo se mi ho vytáhnout, aniž bych si pořezal ruku, a pak, světe div se, jsem zjistil, že mám zrcátko, které téměř přesně pasuje.

Mezeru nahoře vyplnila trocha kejklířství s krajkou přilepenou na proužek dřeva a stejně není skoro vidět, jak se ošklivá sestra číslo dvě před zrcadlem předvádí, žádné špinavé ruce pro ni! Nemám tušení, kde a kdy jsem ji původně získala, ale naštěstí s ní nebylo třeba nic dělat.

Panenka tři mě téměř porazila. Červené sametové trojky jsem opravdu nechtěla....Při prohlídce jsem si uvědomila, že ta ošklivá obrovská zelená sametová sukně se dá sundat a pod ní má na sobě pánské spodní prádlo.  Chvíli jsem si pohrávala s myšlenkou použít zelenou sukni jako potah na stůl ala viktoriánské schovávání nohou stolu, protože byly považovány za neslušné, ale nakonec byl stůl příliš velký a přišel menší, takže jsem tu myšlenku zavrhla. To se stává pořád, když člověk postupuje v projektu.

Na hlavě měla obrovský zelený sametový polštářek, který se mi podařilo sundat, aniž bych si s ním vzala příliš mnoho vlasů. Na pohovce to funguje o něco lépe než na hlavě panenky!

Na hlavě mi zbyl zelený kruh látky, který se mi podařilo spojit do jakéhosi baretu, a protože jsem se už dříve rozhodl, že panenka musí být umístěna směrem od diváků, měl jsem nyní rozumnou chlapeckou postavu, kterou jsem mohl do scény vložit.

Posledním rébusem bylo rozhodnout o velikosti potřebného vánočního stromku - ve skladu jich jsou desítky a mnoha velikostí.  Jakmile bylo rozhodnuto, zbývalo už jen vše rozložit.  

Ale ne, zapomněl jsem na pozadí.   Mám malé dřevěné loutkové divadlo, které k tomuto účelu skvěle posloužilo, s krycí tapetou a dadem z lineckého papíru.

 Scéna také potřebovala několik obrazů, které by vyplnily prostor nad pohovkou a u skříně. Posbírala jsem všechny malé rámečky, které jsem našla, vyhrabala jsem kalendáře s obrazy Josefa Lady

které jsem začala sbírat v roce 2008, a vybrala jsem několik vhodných obrázků, které jsem mohla vystřihnout a zarámovat. 

Miluji Ladu, ikonického českého umělce, a použil jsem ho už dříve .....

.... vše je v pořádku, bude se opět objevovat v bonusovém blogpostu těsně před Vánocemi.....

Venkovní scéna byla jednodušší, protože jsem věděla, že potřebuji jen materiál a účastníky. Dcera Alison, v minulosti ve světě řemesel známá také jako Motýlek, bude expozici stavět na místo a s horami a sněhem si poradí mnohem lépe než já. Takže jsem shromáždila (konečně!) nepřítomného ledního medvěda, pár tučňáků (kde jsou ostatní?), tuleně a naše úžasné obří stromy, které se v tom či onom scénáři objevují každý rok, a nechala jsem tuto část na ní.  Jediný náš spor spočíval v tom, zda se v zasněžených pustinách má objevit dítě v prastarém kočárku (další nedávný dárek).

Chtěl jsem ho dovnitř, ona si nebyla tak jistá.   Nakonec jsme se však shodli, že pokud bude pod ochranou stromových víl (které zjevně dokážou udržet stromy bez sněhu, a proto musí v této oblasti vytvářet teplo), bude v bezpečí dost.....

Tak tady to máte. Ještě jednou téměř Vánoce! Zanechám vás s kultovní vánoční písní

a řadu fotografií, které doplňují adventní nabídku.

A poslední dva snímky jsou rozmazané, pořízené přes sklo zvenčí, abyste si udělali představu o celém okně......

 Přeji vám vše nejlepší pro klidné prožití adventního času - těsně před Vánoci na shledanou s kouzelným Láďou a děkuji, že jste se ke mně po tak dlouhé odmlce opět připojili.