Nemůžu uvěřit, že už
je čas vydat se zpět do Velké Británie. Cestou přes Evropu se zastavím v Bonnu
jako obvykle. Žije
tam kamarádka, s kterou se znám už velmi, velmi dlouho a to, že každý rok
cestuji do České republiky, mi dává úžasnou příležitost udržovat naše
přátelství, které trvá už 54 let, v chodu. Pořád si skvěle rozumíme. Doba,
kterou strávím u ní a u jejího manžela, který je neskonale trpělivý a milý, mi
dává čas, abych se aklimatizovala mezi svými dvěma velice odlišnými životy.
Takže tenhle příspěvek píšu ze „svého“ pokoje u nich doma, po tom co jsme s kamarádkou a jejími vnoučky hráli celé odpoledne karty (Racing Demon).
Malá odbočka:
Pokud hru Racing Demon neznáte, mohu jen doporučit. Je to úžasná hra
pro celou rodinu a libovolný počet hráčů. Prvně jsem se ji naučila před 60 lety
na internátní škole a byla jsem nadšená, když jsem v roce 1959 přijela do
Hamburku, kde jsem měla bydlet u výše zmíněné kamarádky a její rodiny a zjistila
jsem, že i u nich se hraje „Damon“. Chvíli jsme se dohadovali, podle čích pravidel
budeme hrát, ale nakonec jsme našli kompromis a od té doby spolu šťastně
hrajeme. Hru jsme naučili i naše děti a teď i vnoučata. Bohužel pro mně,
podstatou hry je rychlost a dobré reflexy, takže stárnoucí prsty a špatný zrak
mi zrovna nepomáhají vyhrávat. A když jsme začali hrát s dětmi, museli
jsme do pravidel přidat zákaz nadávání ....
Těsně předtím, než jsme odjela z Bavorova, jsem se rozloučila s muzeem a udělala pár fotek, než se sem s Butterfly v novém roce vrátíme, abychom začaly dělat na domečcích. V mém posledním příspěvku jsem slíbila, že dám vědět, co všechno udělal pan truhlář a co pak bylo třeba ještě natřít.
Minulé nedělní
odpoledne jsem strávila v muzeu spolu s truhlářem a jeho dceruškou. On pracoval na skříních
z BBC a předělával je z horizontálně plněných kartoték na vystavovací pultíky,
co se budou plnit vertikálně. A mezitím jsme my dvě skládaly puzzle, které jsem
prozíravě vzala s sebou, než jsme se vydali do muzea.
Nakonec
se z toho stal závod, zda „Tatí“ dokončí práci, dřív než doděláme puzzle -
viděla jsem, jak nás po očku pravidelně kontroluje, aby si byl jistý, že není
rychlejší než my! Nakonec to byla (samozřejmě) remíza ..... 
Malíř se vrátil v pondělí ráno v 6.45
- zcela očividně přešlapoval před domem, dokud jsem nerozsvítila, teprve potom
zaklepal na dveře, aby si vyzvedl klíče. Do 9.30 v úterý ráno bylo natřeno
a já jsem zaplatila malíři (který je nyní bohužel bezvousý). Ve středu,
když jsem šla před zamčením všechno zkontrolovat, jsem narazila na první
zádrhel v prozatím hladkém běhu věcí.
Všechno bylo krásně,
velmi svědomitě a dokonale do hladka natřeno, ale k mému zděšení, tyhle čtyři
nově natřené “pulty” měly lehce, ale viditelně světlejší barvu než ostatní
zelené části. Nejdřív jsem tomu nechtěla věřit, protože zářivky jsou zrádné a mohou
měnit barvy vybavení v závislosti na jeho umístění v místnosti. Mé podezření se
bohužel potvrdilo, když jsem lopotně přemístila a seskupila několik věcí v
místnosti tak, aby byly ve stejném osvětlení. Bylo by to jedno, kdyby skříňky neměly
stát bezprostřně na těchto pultech, takže ten barevný rozdíl bude velmi
zřetelný.
Zatelefonovala jsem malíři, který usoudil, že nově natřené části
snad ještě ztmavnou. Roztomilý obchodník barvami ale okamžitě zneklidněl,
protože poslední plechovka barvy byla smíchaná s barvou z nové dodávky z Duluxu
a on přiznal, že někdy se “šarže” nátěrových barev mohou lišit…pch!!!
Nechali jsem to tedy tak, s tím že po třech týdnech (až bude
všechno skutečně suché) se na to prodavač s mou kamarádkou Marií, pyšnou
přechodnou majitelkou klíčů, půjdou podívat a zhodnotí situaci. Pokud usoudí,
že je to chyba Duluxu, bude se snažit sehnat původní barvu, a dotyčné části se
budou muset přetřít. Možná jsem přehnaně puntičkářská – tyhle fotografie nejsou
úplně věrné a neukazují přesný obrázek situace, takže čtenáři mého blogu
nebudou moci posoudit tu situaci skutečně reálně. Nyní mám tedy dilema, zda to
nechat být nebo ne.
Tu samou středu jsem také konečně podepsala smlouvu s radnicí. Finanční úředník ji se mnou velmi detailně prošel, aby se ujistil, že všemu dokonale rozumím. Jsem se smlouvou neobyčejně spokojená - především s rozumnou výší mého nájmu, který pokrývá i všechny služby.
A nyní se mohu soustředit na stěhování v Anglii, které se blíží. Dcera mne upozornila, že vzdor skutečnosti, že mnoho věcí jsme vyexpedovaly do Bavorova ve spolehlivém Transitu, dům v Anglii je pořád stejně plný. (Ačkoliv je to logicky vyloučeno, musím se vší upřímností příznat, že můj dům je velmi, velmi plný). Takže je přede mnou spousta těžké práce.
V tuhle chvíli nicméně,ještě pořád spokojeně sedím ve své “přechodové
komoře”, a užívám si společnost blízkých přátel a také nenáročné výlety. Včera
jsem šla s kamarádkou, která stejně jako já miluje knižní sérii Elinor
M.Brent-Dyer Chalet School, návštívit středověký
trh v pohádkově kouzelném městě Stadt Blankenberg. Spoustu času jsem strávila lamentováním, protože
žádná z nás si nevzala fotoaparát - zvláště když jsme narazily na dům, který byl
velmi podobný tomuto: House No.5 of the Essex Haul. Velmi jsem se nadchla a vyfotila jsem
jej svým starým mobilem. Použití záběrů z něj je ale velmi omezené, protože
jsem se nikdy nenaučila, jak fotky z mobilu stáhnout do počítače. Naštěstí jsem
našla fotku na internetu – škoda jen, že je tam ta školní značka…
A v tradičním duchu blížícího se Adventu ukončím tenhle příspěvek
několika obrázky z úžasné výstavy betlémů, kterou jsme dnes navštívili.
Všechny tyhle stáje a domečky vytvořil jeden člověk, aby měl kam umístit
ohromnou sbírku figurek a zvířat, kterou se ženou shromažďovali přes půl
století.
Tenhle pán vyrobil od doby, kdy v roce 1992 odešel do důchodu - nyní je mu přes osmdesát - stovky stájí a statků a nikdy nevytvořil stejný model dvakrát. Jeho sbírka je každoročně otevřena pro veřejnost od konce října - kdosi pro ně vytvořil website a potom zmizel i s heslem, takže ji nemohou zaktualizovat. Adresa je však správná a ta výstava rozhodně stojí za shlédnutí.
Ráda bych vám poděkovala, že jste se mnou vydrželi až do konce
tohoto dlouhého příspěvku - doufám, že se brzy znovu uvidíme, tentokrát už z
druhé strany kanálu La Manche, pokud bouře nebudou příliš
prudké…
No comments:
Post a Comment