A jede se dál … (poprvé publikováno v angličtině 18. listopadu 2012)

Vyzbrojila jsem se skleničkou zázvorového vína (poznámka pro mě – až příště zase pojedeš do UK, přivez si nějaké) a něčím na zobání. Hlasy éterických bytostí mě k tomu už dlouho pobízely, a tak jsem si sedla a začala zapisovat, čeho všeho jsme dosáhli od mého posledního příspěvku před více než dvěma týdny.

S potěšením vám oznamuji, že se mi ani nesnilo, že bychom stihli udělat tolik věcí, než ve čtvrtek odjedu do Anglie. Byla jsem přesvědčená, že úkoly jako natírání a truhlaření (existuje vůbec takový slovo? Jestli ne, tak by rozhodně mělo) atd. budou muset počkat, než se s dcerou (Butterfly z blogu Slova a obrazy) někdy po Vánocích vrátíme.

Ti z vás, kteří blog sledují pravidelně, si jistě vzpomenou, že naposled jsme opouštěli místnost plnou různorodého nábytku z různých typů dřeva a různých barev.

Během doby, co u nás byli naši neohrožení řidiči, Paul a Simon, jsme si dali pohov a trochu se projeli po okolí, ale v okamžiku, kdy kluci 4. listopadu odjeli, dorazila kamarádka s jejím známým truhlářem, abychom spolu probrali, jak dodělat horní desky na skříně z BBC, které můžete vidět v pravé části toho malého obrázku. Velmi mě překvapil, když prohlásil, že by to mohl stihnout (spolu s ostatní prací, co má – je to oblíbený truhlář), než koncem měsíce odjedu do UK. Všechno si pečlivě změřil a odjel, aby si doma připravil dřevo.

Naše malé městečko se může pochlubit jedním z nejlepších obchodů s malířskými potřebami v jižních Čechách, tak jsem tam zašla, aby mi poradili nějakého dobrého (a ideálně levného) malíře, jelikož jsem si říkala, že bych mohla využít Butterflyiných schopností mnohem lépe, kdyby v novém roce opravovala domečky, než aby natírala nábytek, tak aby k sobě ladil a nevypadal jako hromada harabudí.

Malá odbočka: Pokud někdo z vás nezná australskou skupinu The Spooky Men's Chorale, vřele vám ji doporučuji. A tahle jejich písnička by mohla být moje hymna …

V úterý v sedm ráno jsem se setkala s malířem (který měl vlasy a vousy jak Krakonoš, jen sojka chyběla), o chvíli později jsme vybrali barvu a dohodli se, čím začne, a já ho nechala pracovat. Ve středu jsem se u něj zastavila, abych se pokochala tím, co už má hotové, ale trochu mě znervóznilo, že ta světle modrá barva, co jsme vybrali, je moc bledá. Barva na fotce je zavádějící – je to mnohem bledší a modřejší než tahle světloučká lila, co vidíte

Ujišťoval mě, že druhý nátěr už bude tmavší, ale stejně jsem se probudila ve čtyři ráno s přesvědčením, že jsem udělala hroznou chybu a že modro-bílý nábytek bude v bílé místnosti vypadat děsně, navíc když některé domečky jsou taky bílé. Byla jsem z toho tak rozrušená, že jsem nemohla usnout až do svítání, kdy se mi podařilo dovolat se malíři, abych ho zastavila, než nanese druhý nátěr. Zastihla jsem ho v 6:45, ale tou dobou už měl podruhé natřené tři skříně s šuplíky, ale zdálo se, že je úplně v pohodě, prostě řekl, že použije první várku barvy jako podkladovou, aby se zbytečně nevyplýtvala. A už v 7:15 jsme se vynořili z obchodu se zcela novou barvou.

Z výsledku jsem naprosto nadšená – přátelé, kteří přijedou na návštěvu, barvu snadno poznají, protože jí mám na všech venkovních dveřích u mě doma, a k domečkům se bude skvěle hodit. 

(Vím to proto, že zatímco jsem to ráno čekala, až už bude dost pozdě, abych mohla malíři zavolat, tak jsem s kouskem dřeva, které příhodně vypadlo ze dveří, obíhala ty čtyři domečky, co mám doma, a zkoušela jsem, jestli jdou barevně k sobě…)

Lidičky, jsem vážně moc ráda, že jsme se nábytek nepokoušeli natírat sami – neuvědomila jsem si, co práce to obnáší, ale pan malíř měl všechno skvěle rozvržené a vše dopadlo přímo milionově. A taky nám natřel ty příšery radiátorový …

V úterý měl pan malíř natřeno, všechno co šlo, než přijde řada na truhláře, aby přiložil dláto k dílu, a k tomu má dojít o víkendu. Takže jsem mohla začít řešit rolety.

Ze svého rozpočtu jsem si nemohla dovolit pořídit takové, které by velikostně pasovaly do oken, tak jsem nakonec v hobby marketu v sousedním městě koupila do každého okna dvě. Původně jsem měla v plánu požádat jednoho známého, aby mi rolety pověsil. On se ale obával, že vrtačka, kterou mám, není dost silná, a nechtěl dělat do zdí zbytečně díry s rizikem, že by to třeba nemusel dodělat.

Jedna ze záležitostí, kterou jsem potřebovala nutně vyřešit, bylo přidělat mříže na přední okna, už jen proto, že se mi nedaří sehnat žádnou českou pojišťovnu, která by muzeum pojistila. Uvědomila jsem si, že ten, kdo bude mříže přidělávat, bude mít určitě dost silnou vrtačku i na to, aby připevnil rolety. Tak jsem zavolala stavbyvedoucímu a moc se mi ulevilo, jednak když mi řekl, že mříže by měly dorazit během několika dnů, ale taky že mi můžou přidělat i ty rolety – teda aspoň tohle mi tvrdil.

Ve čtvrtek jsem dorazila k muzeu už v sedm, abych pánům vysvětlila, kam ty rolety potřebuju dát, ale oni už měli napilno s mříží. Nemusela jsem vstávat tak brzo, protože dovnitř se šli podívat až kolem osmé, jak to bude s těmi roletami. Následovalo velké dohadování, váhání a vzdechy typu: „Myslím si, že to nepůjde.“ Nebo „Na tohle si musíte pozvat odbornou firmu.“ Taky trvali na tom, že rolety nejde pověsit přímo nad okna, ale že se musí dát až do výklenků, což mi vůbec nevyhovovalo, protože jsem plánovala používat okenní

římsy jako výstavní plochy. Po dlouhém přemlouvání jeden z nich najednou přitakal, ano, že bych mohla mít pravdu a že se tyhle rolety dají pověsit dvěma různými způsoby. (To jsem věděla celou dobu - proto jsem je taky koupila!)

Následovalo další otravné dohadování a potom jeden z nich někam zavolal, načež se velmi rychle objevil jak stavbyvedoucí, tak starosta. Nějak mi unikl okamžik, kdy dospěli k verdiktu, protože pak jsem jen pochytila, že musí někam dojet s dřevem (kam, to netuším) a že se vrátí za půl hodiny a přivezou nějaké dlouhé silné šrouby.

Využila jsem volný čas a pustila jsem se do výroby přepážek do úložných šuplíků. Zjistila jsem, že na výrobu jedné sady přepážek jsou potřeba dvě krabice na ovoce a výroba probíhá asi takhle. Rozřezat krabice dá dost zabrat, zvlášť když nemáte správné nářadí - přísahala bych, že ty krabice jsou vyrobené kvalitněji, než kdejaký moderní nábytek - a hned na začátek upozorňuji, že přepážky rozhodně nebudu balit do balicího papíru!

 Dělníci se vrátili včas a byli jako vyměnění. Zdatně a profesionálně všechno přeměřili, vyvrtali, zandali šrouby a během chviličky pověsili všechny čtyři rolety. Pochlapila jsem se, vyhrabala svoji nejlepší češtinu a řekla jim, že jsou „hvezdy“. „Oh,“ zarazil se ten velký, namakaný, „takhle mi ještě nikdy nikdo neřekl." A pak už šli, dokonce odmítli i peníze na pivo

No a teď už jen zbývá předělat skříně z BBC a dodělat nátěry. Vzhledem k tomu, že na nátěry zatím nedošlo, myslím, že si tyhle dvě věci nechám do posledního příspěvku z ČR, těsně před tím, než ve čtvrtek odjedu – tenhle už je dost dlouhý a taky už jsem vypila všechno zázvorové víno …

Děkuji všem, kdo sledují vývoj muzea v České republice – ještě pořád jsem nevymyslela pořádný název – doufám, že se tu s vámi zase brzo uvidím.

A je to doma! (Prvně publikováno v angličtině 1. listopadu 2012)

Těch několik posledních dnů mi dost pocuchalo nervy. V úterý ráno dorazili do Hoddesdonu přátelé, kteří měli odvézt domečky a ostatní součásti výstavy do České republiky. Vyzvedli dodávku a pak je čekaly čtyři krušné hodiny nakládání, tak aby stihli půlnoční trajekt z Doveru do Dunkirku. Mí oddaní stoupenci, mé děti, vše připravili tak pečlivě, jako kdyby plánovali bitvu, dokonce i oštítkovali všechny ty těžké borové šuplíky, které potom nastrkali zpátky do obřích dubových skříní z BBC, v kterých měly přečkat cestu.    

  

Konečně bylo vše připraveno k odjezdu, přibližně po čtyřech hodinách tahání těžkých věcí a vzrušených diskuzích, když plán spěl do finále a bylo třeba bezpečně naložit samotné domečky. Mám dojem, že ačkoliv můj syn triumfálně svíral klíčky od dodávky mezi zuby, tak se mu ulevilo, že to není on, koho teď čeká patnácti až dvacetihodinová jízda, než dorazí do cíle v ČR.

V tom samém čase, ale v jiné zemi, jsem mezitím na Skypu vyřizovala případné dotazy typu, jestli tohle vážně musí jet taky nebo jestli můžou postavit tenhle domeček na střechu jiného? Popravdě řečeno, byla jsem moc ráda, že jsem tady a nemusím být tam! (Stejně jako ti, kteří nakládali …)

Po tom, co se dodávka bezpečně vydala na cestu, jsem těm, co zůstali doma, prozradila, že když jsem naposledy jela přes kanál, asi tak před třemi týdny, tak mě poprvé za tu dobu, co tudy jezdím, odmávli do celního depa v Doveru kvůli namátkové kontrole při výjezdu z UK. Ani v nejmenším netuším, po čem se můžou celníci pídit, když člověk odjíždí ze země, ale v tu úterní noc jsem úplně vyšilovala z představy, že by se něco podobného mohlo přihodit dodávce. Pokud by k tomu došlo, neměli by žádnou šanci chytit trajekt a po pravdě bych se vůbec nedivila, kdyby se dobrovolný řidič sebral, nechal celou nakládku v Doveru a zmizel domů!

Naštěstí vše dopadlo dobře, až na to, že se ztratili přibližně třicet kilometrů od cíle. Dodávka se dovalila včera v noci téměř přesně dvacet čtyři hodin poté, co opustila Hoddesdon.  

Nechali jsme ji přes noc stát venku před branou a příštího rána stále vyčuhovala zpoza plotu zahrady (dobrý Bože, to už je dneska!)

Dnes ráno, po tom co jsme si zaslouženě přispali a v klídku se nasnídali, jsme vyrazili k muzejní místnosti, kde se k nám přidal jeden český přítel, aby pomohl při velkém vykládání. Během přepravy zůstalo vše přesně na svém místě. Skládám poklonu, jak těm, co nakládali, tak panu řidiči, který bezpečně převezl náklad přes půlku Evropy. Ještě nás chvilku zdrželo, že jsem musela dojít zpátky domů pro nůžky, abychom mohli přestřihat provazy a pak se mohlo začít doopravdy vykládat.   

Domečky se začaly kupit v jednom rohu místnosti a do druhého se skládaly všechny dřevěné police a skříňky, tak aby si je mohl pan malíř prohlédnout a mohl mi říct, kolik by stálo proměnit je v barevně sladěné podstavce pro výstavu.  

Přibližně před třiceti lety jsem od BBC koupila čtyři obrovské kartotéky se sesuvnými dveřmi a dva dubové stoly, které po mnoho let používaly moje děti jako pracovní stoly. Kdo by to byl tušil, že se na sklonku jejich života znovu zrodí v muzeu domečků pro panenky v České republice?  

Ty (neskutečně těžké) dubové skříně prošly dveřmi jen tak tak a poslouží, až přijde jejich čas, jako základna, položené buď na bok nebo na záda, na které se budou v ideální výšce vystavovat domečky. A borové šuplíky se použijí na vystavení některých menších domečků v různých výškách. A zároveň poslouží jako úložné prostory na pracovní materiál a nábytek do domečků.

Všechno jsme vyložili a přehledně roztřídili v místnosti muzea už za hodinu a deset minut a vše bylo připraveno na další fázi (bude těm fázím někdy konec???).

Když bylo ještě všechno roztahané v několika místnostech v Hoddesdonu, silně jsem pochybovala, že se to vůbec do dodávky vejde. A když jsme celý náklad vyskládali do místnosti muzea, znovu jsme žasli, jakým zázrakem se jim to všechno podařilo sbalit. Moc se mi ulevilo, že všechno v pořádku dorazilo, a jsem moc ráda, že jsme si nenajali stěhovací firmu, která by vyšla mnohem dráž. Byla jsem celá nesvá z představy, že bych měla vydat domečky do cizích, ač profesionálních, rukou.   

Celé by se to nepodařilo bez pomoci Alison, Adama, Paula a Simona.  Mockrát vám všem děkuju – a také moc děkuji Pavlovi, který na konci přiložil „českou“ ruku k dílu!     

Stejně tak děkuji i vám, kdo sledujete naši cestu za muzeem miniatur v České republice. Nevím jistě, kdy přijde na řadu další příspěvek a ani o čem bude. Možná dilema nad volbou jména a nebo jakou barvou natřít podstavce na výstavu …

Nějaké návrhy?

Doufám, že se zase brzy uvidíme …                                      

……a potom. (Poprvé zveřejněno v angličtině 17. 10. 2012)

Včera jsem konečně dostala klíče od místnosti, kde bude muzeum. A hned jsme tam ucháněly (v současnosti jsou u mě dvě kamarádky), abychom si tu prázdnou, nově vymalovanou místnost prohlédly a mohly jsme si ji změřit. Ti z vás, kteří sledují mou cestu od samého počátku, si možná vzpomenou na tento příspěvek, v kterém najdete fotky poněkud stísněné, hodně hnědé místnosti …

Zatímco já jsem si v Anglii užívala svatbu, důležité narozeniny a Giant Book Sales (dražbu knih), tady se pilně pracovalo, aby se do místnost vešlo velké množství domečků a ty ze sebe mohly vydat to nejlepší. Jedna má ochotná přítelkyně z Bavorova mi posílala fotky pokračujících prací. Těsně potom, co jsme s dcerou odjely do Anglie, začaly práce a jako první, dělníci začali zakrývat ten příšerný hnědý plastový strop. 

Taky odstranili otřesné světle hnědé laminátové obklady – vzpomínáte si na ně? Z fotek bylo jasné, že postupují velmi rychle kupředu. Také se začaly předělávat elektrické rozvody a přidávalo se spoustu nových zásuvek a objímek na světla.

Plná očekává ní jsem odemkla dveře … věděla jsem, že už je skoro všechno hotovo, teda kromě mříží na okna a posledních úprav rozvodů (ještě tu nejsou žádné zásuvky ani vypínače).

První, co mě zarazilo, byla velikost místnosti – vypadala mnohem větší, než jak jsem si ji pamatovala. A ještě než jsme začaly měřit, bylo jasné, že veškeré moje obavy ohledně toho, jak se tam všechny výstavky vejdou, byly zbytečné. Nejen že se všechny vejdou – je jich vlastně ještě víc, než jak jsem zmiňovala v posledním příspěvku – ale ještě budeme mít volnou roku i prostor ohledně toho, jak je uspořádat.

Druhá věc, co mě upoutala, byla, jak je místnost najednou plná světla, když je všechno bílé místo té ponuré hnědi. Dokonce i zbylé lino, které patří k těm původním hnědým věcem, se výrazně zesvětlilo a dobře poslouží jako odolný povrch.

Vstupní klenutá chodba vypadá skvěle, bohužel jen dveře ke klenbě moc neladí, ale myslím, že když je natřeme na tmavší odstín, tak to bude lepší. Vypadá to, že se budu muset smířit se skleněným panelem ve dveřích, protože muzeum bude veřejné a tak musí vyhovovat zdravotním a bezpečnostním požadavkům.


Jen teď lituju, že jsem nepožádala, aby natřeli i radiátory – jak je vidět na fotkách, okna jsou na každém konci místnosti a radiátory tam zabírají spoustu užitečného místa. 

Ale vzhledem k tomu že mám v plánu, navzdory radiátorům, umístit jednu výstavu podél zadní stěny a na druhé straně budou pod oknem pracovní stoly, tak aby se kolemjdoucí mohli podívat na probíhající práce, budou radiátory docela schované a myslím, že je zatím nechám, tak jak jsou.

Ještě mě mrzí, že jsem nenechala to umyvadlo a dlaždičky odstranit úplně. Počítala jsem s tím, že budu potřebovat přívod vody, abych mohla vařit kávu a čaj, které jsou naprosto nezbytné, když se pracuje na domečcích. Ale takhle jak je, působí umyvadlo velmi rušivě a budu ho muset celé nějak zakrýt. 

Malá odbočka: Češi jsou naprosto posedlí dlaždičkami v koupelně a všude jinde, kde jsou vývody vody. Každý kdo se chystá navštívit Česko republiku, by si měl vyhradit čas nejen na návštěvu nádherných gotických kostelů a romantických hradů, ale také navštívit pobočky obchodního řetězce Siko, který já osobně přezdívám Rájem koupelen. Představa vydlaždičkované koupelny mě naprosto děsila a hodně jsem bojovala s panem stavitelem, abych ho přesvědčila, že vykachličkovaná koupelna není nezbytnou součástí života. Nakonec se mi to podařilo, ale musela jsem trochu povolit a nechat ho vydlaždičkovat sprchový kout …

Další věc, na kterou se ještě budeme muset soustředit, jsou “zadní” dveře, které vedou do dlouhé chodby, někam daleko předaleko, kde jak doufám, jsou záchody. Dveře jsou striktně praktické a plánuju, že na ně nasadím Butterfly, aby použila své magické schopnosti a přeměnila je v něco úžasného.

Ale celkově jsem z celého prostoru nadšená (bylo tam dokonce i příjemně teplo, což jasně dokazuje, že radiátory fungují) a už se moc těším, až na konci měsíce dorazí domečky a součásti výstavy.  

Mezitím zvažuji, jestli mám pořídit do oken rolety, tak aby byl obsah pokoje v době mé nepřítomnosti schován … Stejně mám pocit, že pokud se někdo rozhodne vloupat dovnitř a nepáchat tam spoušť, tak se mu to, tak jako tak povede, nehledě na moje opatření. Na druhou stranu mám ráda rčení „Nemůžeš potížím zabránit, aby si nenašly tvůj dům, ale nemusíš je zvát dál…"

Děkuji, že jste dnes navštívili Cestininy domečky pro panenky. Pravděpodobně se tu neobjeví žádné další příspěvky, dokud nedorazí domečky, a pak nás bude čekat obvyklý chaos, než každý zapadne na správné místo. Všechny součásti výstavy se musí natřít dřív, než vůbec začneme vybalovat samotné domečky – pane jo!

Konečně na cestě – tedy skoro! Poprvé zveřejněno v angličtině 10.10.2012

Posledních pár týdnů jsem se vůbec neozvala, že? S hrůzou zjišťuji, že naposledy před měsícem. Mám pro to omluvu (vlastně několik omluv). Ta první zní, že, jak mnozí z vás vědí, jsme pořádali druhý velký výprodej knih, což znamenalo spoustu přemísťování knih a ukládání do polic, překračování krabic  a protahování se kolem polic, které jsme sem přitáhli z jiných částí domu... K ničemu z toho by nedošlo, nebýt neúnavné pomoci naší úžasné Jo, která byla nezdolná ve svém úsilí – díky Jo! (A také díky za to, že jsi zabránila tomu, abychom se občas s dcerou navzájem povraždily).

Vřelé díky i všem ostatním, kteří pomáhali při výprodeji knih nebo si přišli něco koupit – seznámila jsem se se spoustou milých lidí, kteří stejně jako já sbírají knihy řady Girls Own – povídky ze školy a další knihy pro dívky.

Naše “bastelroom” (kreativní dílna) vypadala takhle, a to jsou jen dvě stěny. Arkýřové okno je nyní take obestavěné knihami, stejně jako čtvrtá zeď. Knihy zůstanou v policích, dokud se odtud neodstěhujeme, pravděpodobně někdy brzy po Novém roce, takže pokud by si je někdo chtěl přijít prohlédnout, ozvěte se.

Někteří z vás by možná rádi věděli, co znamená "bastelroom", tak si dovolím malou odbočku.

“Basteln” je užitečné německé slovo, které znamená “dělat ruční práce”, “vyrábět něco rukama” nebo i “kutit”. Když jsme se asi tak před čtyřiceti lety nastěhovali do našeho domu, jedna z místností měla character tvořivé dílny a ten název se ujal. To vedlo k jedné zavádějící situaci, kdy měla dcera na základní škole popsat náš dům a psala o "bustle room" (slova “bastelroom” a “bustle room” mají stejnou výslovnost, ovšem “bustle” znamená v angličtině “pobíhat sem a tam, honit se, chvátat” - pozn. překl.). Učitelka neměla nejmenší tušení, k čemu by taková místnost mohla sloužit...

Nedávno jsem zjistila, že slovo “fröbeln”, odvozené od jména pedagoga Friedricha Fröbela , se používá v podobném smyslu, což mě velice potěšilo. (Friedrich Fröbel byl významný německý pedagog, zaměřoval se především na předškolní výchovu, vyráběl i různé učební pomůcky a hračky. V roce 1840 otevřel v Blankenburgu Kindergarten, čili první mateřskou školku.- pozn. překl.)

Zároveň s touto horečnou aktivitou probíhalo průběžné třídění obsahu těchto přepravek, které se vydaly na cestu z garáže během posledních několika týdnů. Poté, co jsme z nich všechno vyházeli, přineslo nám ohromný pocit z dobře vykonané práce, když jsme ty zaprášené přepravky mohli nechat na zahradě, aby je umyl déšť.  Na mého syna byl ten nepořádek trochu moc, tak je pak uklidil. 

Když jsme se vzpamatovali z šoku ze čtyř cenových nabídek na přestěhování domečků do Čech (jedna z nich byla dokonce stěhovací firma Jejího Veličenstva – což mě vedlo k úvahám, co ona tak asi potřebuje stěhovat? Třeba kdyby se náhle rozhodla poslat nějaký oblíbený kus nábytku z Buckinghamského palace do Balmoralu?),  bylo rozhodnuto, že si najmeme dodávku Box Luton, kterou nám tam odřídí jeden přítel koncem měsíce. Teď se jen modlíme, aby se to tam všechno vešlo. 

Jednou z výhod, že jsem vyrazila tak brzo do Čech – momentálně se nacházím v jakési přetupní stanici mezi mými dvěma zcela odlišnými životy, u jedné z mých nejstarších a nejlepších přítelkyň v Bonnu v Německu – je to, že si mohu přesně proměřit tu místnost v muzeu a rozhodnout, jestli se tam vejdou všechny větší kousky, které chci vystavit, nebo ne.  Jde o čtyři velké dubové skříňky (myslím, že to bývaly registratury v BBC), které mám v plánu využít jako podstavce pro některé exponáty, plus poměrně dost regálů (které můžete vidět rozebrané na horním obrázku), které ovšem nepřijdou do muzea, ale do mého domu v Bavorově.  Pár dubových pracovních stolů, také z BBC, které budou sloužit v muzeu jako pracovní plocha pro nové modely, je také připraveno k transportu, a samozřejmě spouta domečků pro panenky, buď zabalených v bublinkové fólii nebo v obrovských kartonových krabicích.

  

Těsně před výprodejem knih vypadal přední pokoj takto – všimněte si těch krabic od ovoce plných knih, které ještě musí být umístěny do polic kvůli výprodeji.

Takhle to v jednu chvíli vypadalo...

               

A když jsem v pondělí v noci odjížděla, pokoj vypadal rovněž plný, ale nyní již v určitém stupni pořádku, jak se tu shromažďovaly domečky před naším odjezdem 30. října.

Nepříjemný úkol provést finální přípravy některých zbylých domků na přepravu dodávkou a balení do bublinkových foliií připadne mým obětavým dětem, stejně jako naložit to všechno do dodávky. Oba jsou rádi, že tu nebudu překážet... Já taky! A jsem jim nekonečně vděčná za jejich podporu v této záležitosti.

Děkuji všem, kdo dočetli až sem. Jak jsem řekla, jsem teď na cestě do Bavorova a hodlám vyrazit na cestu zítra večer. Pokud všechno půjde dobře, dorazím tam v pátek večer. Pak budu muset krotit svou netrpělivou duši, neboť, jak předpokládám, klíče od té místnosti v muzeu  dostanu až v pondělí. Pak vám můžu slíbit další blog, s fotografiemi výstavního sálu, který bude, doufám, již předělaný.

Teď ještě musím vymyslet pro to muzeum název, který by fungoval jak v češtině, tak v angličtině – s vděčností přijímám všechny návrhy!

Proč taková odmlka? Poprvé zveřejněno v angličtině 14.09.2012

Ahoj všem! Někteří z vás si možná už říkali, proč na mém blogu poslední dobou nic nepřibylo. Tyhle fotky vám mohou napovědět... Na první je pohled do garáže zepředu – ti z vás, kteří sledují mou cestu, poznají velký dům v tudorském stylu, který byl součástí  kořisti Essexů. A vedle něj, skoro mimo obrázek, můžete jen tak tak zahlédnout střechu mého nejnovějšího úlovku – jen za £8.50 na ebay. Brzy se o něm dozvíte víc...

Když půjdete pohledem do prostoru mezi tím hrůzu nahánějícím držákem  vlevo pod střechou a tou vratkou věží z krabic od banánů vpravo (krabice od banánů jsou prostě skvělé, protože jsou i s víkem), uvidíte hromadu věcí, které  hodlám nabídnout v příští “výprodeji z kufru auta”, i když si vlastně nejsem jistá, jestli to letos stihnu.  

A za tím vším, v tmavých zákoutích garáže plné pavučin, je bezútěšná změť domečků, velkých kartonových krabic, plastových boxů  a jiných pastových obalů, z nichž většinu tu skladuji už skoro deset let. Pro ty z vás, kteří si dělají starosti o stav těch domků – ujišťuji vás, že ty křehké jsou zabalené v krabicích, a ty, které jsou postavené na nich, jsou a) příliš velké a b) stejně potřebovaly zvýšenou péči.

Tyhle domečky a všechny moje miniatury  jsme ve spěchu nastrkali do garáže před deseti lety, když jsme je nutně potřebovali někde uskladnit, a po pravdě jsem je od té doby neviděla. Částěčně proto, poněvadž jsem se příliš bála podívat, jestli se nějak nepoškodily. Ale vypadá to, že jsou většinou v pořádku, jen hrozně špinavé. Bohužel si nějak nemohu vzpomenout, co je v těch krabicích, takže moje původní představa, že je rovnou 5. října přesuneme do té mé místnosti v muzeu, vzala za své.

V příštích dvou týdnech musíme domečky a všechno ostatní přesunout do našeho předního pokoje, abych mohla všechno přebrat, než to odejde. Na to potřebujeme místo v předním pokoji, který momentálně vypadá takhle, protože připravujeme domovní výprodej knih. 

Můj syn nedávno vysvětlovat své ženě, jaké to je, pokusit se přestěhovat všechny věci z mého domu... “je to jako ten malý plastový hlavolam,” řekl, “takový ten, kde posunuješ jednotlivými kameny tak, abys je dostala na správné místo. Jeden kámen chybí, takže máš místo, kam můžeš šoupat ostatní kameny. Jediný problem je”, pokračoval,” že v jejím domě tohle prázdné místečko chybí.” Jak výstižné!

Ovšem, teď jsme vyhodili nefukční mrazák, čímž jsme to prázdné místečko získali, a práce pokračují. Sice ne zrovna závratnou rychlostí, ale aspoň se to hýbe.

Mezitím, v jiné zemi... ale o tom až v příštím blogu. Věřím, že vás zase brzy uvidím – to už bych měla mít fotky, jak pokračují práce ve výstavním sále, který si ti z vás, co mě doprovázejí na této cestě, pamatují jako poněkud příliš hnědou a pochmurnou místnost, když jsem koncem července odjížděla z Bavorova.

   

Děkuji, že jste dočetli až sem, a prosím, posílejte mi během příštích třech týdnů spousty pozitivních myšlenek! Vím, že existuje dobrý duch parkovacích míst -  a věřím, že existuje i nějaký pro balení a stěhování...

Domečky z Essexu - To nejlepší na konec (poprvé publikováno 28.8.2012)

Z tohoto domečku jsem naprosto nadšená! I kdybych opomněla všechny ostatní, jenom kvůli tomuto domečku, by cesta až na samotný konec Essexu stála za to.

Před nedávnem jsme klábosily s mojí dcerou o možnosti vytvořit divadelní scénu, která by byla zasazená do dob Shakespeare, a byla by situována na dvorku nějaké hospody z tohoto období. A pak mi shodou osudu přišel do cesty tento domeček. Samozřejmě, zatím ještě nemám žádný dvorek, kam bych mohla tuto scénu zasadit, avšak je to pouze otázka času a tvrdé práce!  

Tohle je opravdu velký domeček, s krásnými detaily, i když na něm bude hodně práce, zejména uvnitř. Pokud se podíváte na obrázek syna, který se snaží dát domeček do garáže, tak budete mít lepší představu, jak je domeček velký. Pokud si kliknete na obrázek, tak uvidíte záběr zblízka na střechu, která vypadá, že byla aplikována stejným způsobem jako cihly na prvním domku, se kterým jsem tento blog začala  -  Holandský domeček. 

Ještě jsem zcela neprozkoumala, na kolika místech se domeček otevírá. Přední část horního patra se dá oddělit na dvě části, a další patro dole je zavěšeno přinejmenším na jednou místě, možná i navíce místech, stejně tak jako spodní patro.  

Celý domeček se dát otevřít různými způso

Jednu věc, kterou domeček bude opravdu potřebovat, je postaršení. Tudíž se více než hodí, že se dcera chystá na kurz Postaršovacích technik  , který vede on-line Andy Skinner.   

Domeček má hezká okna se spoustou detailů, malý balkon, spoustu panelových dveří, avšak většina z nich leží uvnitř domečku. Dokonce i zadní stěny domečku jsou "napůl hrázděné", i když zadní část je pouze natřená, a není ze skutečného dřeva.  

Pod balkonem je veranda, která by mohla být napojená na dvorek…předpokládám, že jednoho dne se sám William Shakespeare bude dívat zpod přístřešku pod střechou na první představení jedné z jeho her - dejme tomu Jindřicha IV Část 1.

Ještě se musím přiznat, ale hodně potichu, že jsem na ebay poslední týden koupila ještě jeden domeček - tentokrát za...£8.55.   Prozradím více, až jej vyndáte z auta a vyfotografujeme. 

Děkuji pěkně, že jste mne opět následovali na mé cestě k muzeu. Už se to blíží. Tento týden začnu obvolávat společnosti, které pronajímají dodávky, abych zorganizovala převoz domečků z garáže ze zahrady v Anglii do  místnosti v České republice.    I když předtím, než domečky vyrazí na cestu, tak bych měla zkontrolovat, že místnost je již připravena a budeme mít domečky kam dát…

Domečky pro panenky z Essexu – část čtvrtá Poprvé publikováno 20.08.2012

Po odbočce v minulém příspěvku, kdy jsem nastínila pozadí melodramatického příběhu domu, který se nyní zcela jasně stane baletní školou, se vše vrací k normálu. 

Proto je načase podívat se na, jak vypadá dům č. 5, z kterého jsem Vám doposud ukázala jenom malinký kousíček - a zde jej máte:

Na obrázku nahoře vidíte pohled zepředu a napravo je obrázek ze strany, který jsem vyfotila, když si domeček seděl v bezpečí auta mezi svými bližními.

Opět je poměrně velký, rozhodně je to měřítko jedna ku dvanácti. 

Otevírá se na třech místech, což je vždycky lepší než jenom zepředu, protože pak máte mnohem větší flexibilitu, co s ním. Střecha se dá zvednout a odkryje se Vám pohled na dvě velké, hrázděné místnosti rozdělené stěnou a dveřmi. Výrobci domů pro panenky se často domnívají, že obyvatelé domů nejenom umí létat z patra do patra, ale často je též nutí procházet zdmi! Tudíž je báječné, že tento domeček má jak dveře, tak schody. A poměrně hezké dveře a schody. 

Ve spodním patře jsou opět dvě místnosti rozdělené "dubovými" dveřmi. Zde vidíte pouze jeden z pokojů; druhý pokoj je trošku menší a samozřejmě tam nejsou žádné schody, které vedou nahoru.

Domeček je dobře postavený, pocitově je velmi hezký, a když se otevře, tak vypadá následovně:

Jakmile jsme je vyndaly z auta, tak nás s dcerou napadlo "statek", a co víc statek někde v cizině. Mně napadlo Dánsko či severní Německo, jí napadly Čechy. Musím to trochu prozkoumat, než se rozhodneme, do jaké země jej zasadíme. To je něco, co mne na tomto koníčku nesmírně baví. Když jsem dělala japonský bungalov, tak jsem se toho tolik dověděla o tom, jak Japonci vůbec žijí…a jednoho dne se chystám též na koloniální bungalov kdesi v Africe či Indii. Zatím je tento domeček natřen otřesnou oranžovou barvou a vypadá odporně. Avšak též na něj dojde!

A nyní ještě další letmý pohled na poslední domeček z mého úlovku v Essexu. Z toho mám asi radost naprosto největší…

Ano, je to opět hrázděný domeček, ale počkejte, až jej uvidíte!

Děkuji, že jste dnes navštívili Cestininy domečky pro panenky a doufám, že se mnou zůstanete na mé cestě směrem k vlastnímu muzeu.