Vánoce přicházejí – jejda, už jsou tady! Prvně publikováno anglicky 23.12.2012

Omluvte, prosím, zpoždění, se kterým se objevuje česká verze mého blogu. Překlad zabere spoustu času! Blog v angličtině je zcela aktuální.

Omlouvám se za tu dlohou prodlevu od mého posledního příspěvku. Na svou omluvu musím poznamenat, že od té doby, co jsem koncem listopadu dorazila do Anglie, jsem se sotva zastavila. Nyní je už bezmála Štědrý den a odeslání mého příspěvku ještě před víkendem je jednou z naléhavých položek na mém dlouhém seznamu.

Snad to zvládnu, protože v tuhle chvíli nemám mnoho novinek a moje domečky pro panenky jsou v jiné zemi, takže je ani nemohu vyfotit.  

Jak někteří z vás budou vědět, obzvláště pokud sledujete butterfly's blog, stěhujeme se a tohle jsou naše poslední vánoce v domě, kde jsem strávili čtyřicet let. Takže jsme si dali náramně záležet, abychom sehnali dokonalý vánoční stromeček (butterfly je puntičkářka), u kterého budeme sedět při světle svíček od Prvního svátku vánočního. To znamená, že v pokoji potřebujeme zapálit spousty svíček, abychom mohli číst, řešit hlavolamy, skládat puzzle a hrát hry.

 

Stromky se bohužel nefotí nejlíp, ale tohle vám dá určitou představu o tom, na co se budeme dívat po dvanáct vánočních dní. Proměníme se ve vánoční poustevníky… 

Obrovský fíkus z vedlejšího pokoje se musel odstěhovat do patra, aby bylo dost místa pro náš velký knižní výprodej, a tak naše sbírka figurek od Gisely Graham, kterou každoročně doplňujeme na povánočním výprodeji v místním zahradnictví, teď visí z holých větví a konečně je na ni dobře vidět.

Sbírku shromažďuje po mnoho let jedna nyní již postarší paní. Se sbírkou začala, když vyhrabala části droboučkých porcelánových panenek na skládce, kde bývala továrna na výrobu hraček.

Tak začala rekonstruovat stovky malých panenek a vyrábět jim obydlí, ve kterých by mohly žít. Zároveň také sbírala větší panenky a nyní má fantastickou sbírku, vystavenou v patře svého nevelkého domu.

V její sbírce je toho tolik, že jsem nevědela, kam se dřív podívat. Všechny ty úžasné věci jsou natěsnané nad schodištěm a v malém pokoji v patře. Tak jako v případě betlémů jednoduše nabízím fotografie, které mluví samy za sebe. Nezapomeňte, že na ně můžete kliknout, abyste uviděli detail.

Majitelka mi vyprávěla, že teď, když je v důchodu, je jednou z jejích největších radostí ranní kafíčko, které si vypije v horním pokoji, kde sedí a kochá se pohledem na všechny ty úžasné věci, které nasbírala a vytvořila. Rovnou jsem si domluvila další návštěvu, tentokrát i s butterfly, coby inspiraci pro naše muzeum v Bavorově. 

Na tomto místě bych se ráda podělila o nádhernou báseň, kterou má kamarádka Andrea z eclectic meandering našla v novinách a okopírovala na přání, které mi poslala k Vánocům:   

DOMEČEK PRO PANENKY

Jacob Polley

stůl s malinkými talíři

židle kol krbu z papíru

zmenšení činí prostšími

předměty naší touhy

 ač slepá víra musí dál

dřevěné koláče plnit

vrzají schody, vítr lká

kdo s zadrženým dechem zřels

uzounké skříňky s knihami

podél stěn, nejsou k přečtení

s lehkostí obře nahlédni

pod střechy, do postelí

buď silný, život není strach

vzdor tomu co je tu v sázce

děti v postýlkách ze sirek

vedle zas pár, kolíčky scvaklé

a zaklíněné do sebe

cudně je prostěradlo kryje

co bude když se otočíš

každý bůh ptá se sebe sám

a radši schoulený v kredenci hlídá

náhle tichý smích zatřese

nebesky prázdným domem

talířů ani dnů tu nikdy neubude

Pocit vyjádřený v posledním verši – že se za našimi zády stále něco děje – je mi velmi blízký!

A je čas vytáhnout z ponožky hudební přestávku – báječnou skupinu Chanticleer, zpívající  Kamkoli kráčím.  Dávejte  pozor na rychlé změny kostýmů .... 

Úplně vespod téhle vánoční punčochy najdete ještě jednu výstavu  wonderful display, tentokrát z Ameriky. Skoro bych se nechala odradit od snahy stvořit něco zpola tak dobrého v mém muzeu! Pokud jste už zabalili všechny dárky a napekli vánoční cukroví, tak se usaďte a v pěkně si to užijte….

 A konečně, jak se vánoce rychle blíží – v Anglii je za hodinu Štědrý den, takže mí čeští a němečtí přátelé, kteří jsou o hodinu napřed, už slaví vánoce – ráda bych vám všem, kdo mě doprovázíte na mé cestě k vlastnímu muzeu, poděkovala a popřála vám radostné vánoce a bohatý a pokojný nový rok.

Na shledanou v roce 2013.......

Sbohem Bavorove, Hurá do Bonnu - prvně publikováno v angličtině 25.11.2012

Omluvte, prosím, zpoždění, se kterým se objevuje česká verze mého blogu. Překlad zabere spoustu času! Blog v angličtině je zcela aktuální.

Nemůžu uvěřit, že už je čas vydat se zpět do Velké Británie. Cestou přes Evropu se zastavím v Bonnu jako obvykle. Žije tam kamarádka, s kterou se znám už velmi, velmi dlouho a to, že každý rok cestuji do České republiky, mi dává úžasnou příležitost udržovat naše přátelství, které trvá už 54 let, v chodu. Pořád si skvěle rozumíme. Doba, kterou strávím u ní a u jejího manžela, který je neskonale trpělivý a milý, mi dává čas, abych se aklimatizovala mezi svými dvěma velice odlišnými životy.  

Takže tenhle příspěvek píšu ze „svého“ pokoje u nich doma, po tom co jsme s kamarádkou a jejími vnoučky hráli celé odpoledne karty (Racing Demon).

Malá odbočka: Pokud hru Racing Demon neznáte, mohu jen doporučit. Je to úžasná hra pro celou rodinu a libovolný počet hráčů. Prvně jsem se ji naučila před 60 lety na internátní škole a byla jsem nadšená, když jsem v roce 1959 přijela do Hamburku, kde jsem měla bydlet u výše zmíněné kamarádky a její rodiny a zjistila jsem, že i u nich se hraje „Damon“. Chvíli jsme se dohadovali, podle čích pravidel budeme hrát, ale nakonec jsme našli kompromis a od té doby spolu šťastně hrajeme. Hru jsme naučili i naše děti a teď i vnoučata. Bohužel pro mně, podstatou hry je rychlost a dobré reflexy, takže stárnoucí prsty a špatný zrak mi zrovna nepomáhají vyhrávat.  A když jsme začali hrát s dětmi, museli jsme do pravidel přidat zákaz nadávání ....

Těsně předtím, než jsme odjela z Bavorova, jsem se rozloučila s muzeem a udělala pár fotek, než se sem s Butterfly v novém roce vrátíme, abychom začaly dělat na domečcích. V mém posledním příspěvku jsem slíbila, že dám vědět, co všechno udělal pan truhlář a co pak bylo třeba ještě natřít.

Minulé nedělní odpoledne jsem strávila v muzeu spolu s truhlářem a jeho dceruškou. On pracoval na skříních z BBC a předělával je z horizontálně plněných kartoték na vystavovací pultíky, co se budou plnit vertikálně. A mezitím jsme my dvě skládaly puzzle, které jsem prozíravě vzala s sebou, než jsme se vydali do muzea.

Nakonec se z toho stal závod, zda „Tatí“ dokončí práci, dřív než doděláme puzzle - viděla jsem, jak nás po očku pravidelně kontroluje, aby si byl jistý, že není rychlejší než my! Nakonec to byla (samozřejmě) remíza .....  

Malíř se vrátil v pondělí ráno v 6.45 - zcela očividně přešlapoval před domem, dokud jsem nerozsvítila, teprve potom zaklepal na dveře, aby si vyzvedl klíče. Do 9.30 v úterý ráno bylo natřeno a já jsem zaplatila malíři (který je nyní bohužel bezvousý). Ve středu, když jsem šla před zamčením všechno zkontrolovat, jsem narazila na první zádrhel v prozatím hladkém běhu věcí. 

Všechno bylo krásně, velmi svědomitě a dokonale do hladka natřeno, ale k mému zděšení, tyhle čtyři nově natřené “pulty” měly lehce, ale viditelně světlejší barvu než ostatní zelené části. Nejdřív jsem tomu nechtěla věřit, protože zářivky jsou zrádné a mohou měnit barvy vybavení v závislosti na jeho umístění v místnosti. Mé podezření se bohužel potvrdilo, když jsem lopotně přemístila a seskupila několik věcí v místnosti tak, aby byly ve stejném osvětlení. Bylo by to jedno, kdyby skříňky neměly stát bezprostřně na těchto pultech, takže ten barevný rozdíl bude velmi zřetelný.

Zatelefonovala jsem malíři, který usoudil, že nově natřené části snad ještě ztmavnou. Roztomilý obchodník barvami ale okamžitě zneklidněl, protože poslední plechovka barvy byla smíchaná s barvou z nové dodávky z Duluxu a on přiznal, že někdy se “šarže” nátěrových barev mohou lišit…pch!!!

Nechali jsem to tedy tak, s tím že po třech týdnech (až bude všechno skutečně suché) se na to prodavač s mou kamarádkou Marií, pyšnou přechodnou majitelkou klíčů, půjdou podívat a zhodnotí situaci. Pokud usoudí, že je to chyba Duluxu, bude se snažit sehnat původní barvu, a dotyčné části se budou muset přetřít. Možná jsem přehnaně puntičkářská – tyhle fotografie nejsou úplně věrné a neukazují přesný obrázek situace, takže čtenáři mého blogu nebudou moci posoudit tu situaci skutečně reálně. Nyní mám tedy dilema, zda to nechat být nebo ne.

Tu samou středu jsem také konečně podepsala smlouvu s radnicí. Finanční úředník ji se mnou velmi detailně prošel, aby se ujistil, že všemu dokonale rozumím. Jsem se smlouvou neobyčejně spokojená - především s rozumnou výší mého nájmu, který pokrývá i všechny služby.

A nyní se mohu soustředit na stěhování v Anglii, které se blíží. Dcera mne upozornila, že vzdor skutečnosti, že mnoho věcí jsme vyexpedovaly do Bavorova ve spolehlivém Transitu, dům v Anglii je pořád stejně plný. (Ačkoliv je to logicky vyloučeno, musím se vší upřímností příznat, že můj dům je velmi, velmi plný). Takže je přede mnou spousta těžké práce. 

V tuhle chvíli nicméně,ještě pořád spokojeně sedím ve své “přechodové komoře”, a užívám si společnost blízkých přátel a také nenáročné výlety. Včera jsem šla s kamarádkou, která stejně jako já miluje knižní sérii Elinor M.Brent-Dyer  Chalet School, návštívit středověký trh v pohádkově kouzelném městě Stadt Blankenberg.  Spoustu času jsem strávila lamentováním, protože žádná z nás si nevzala fotoaparát -  zvláště když jsme narazily na dům, který byl velmi podobný tomuto: House No.5 of the Essex Haul. Velmi jsem se nadchla a vyfotila jsem jej svým starým mobilem. Použití záběrů z něj je ale velmi omezené, protože jsem se nikdy nenaučila, jak fotky z mobilu stáhnout do počítače. Naštěstí jsem našla fotku na internetu – škoda jen, že je tam ta školní značka…   

A v tradičním duchu blížícího se Adventu ukončím tenhle příspěvek několika obrázky z úžasné výstavy betlémů, kterou jsme dnes navštívili.

Všechny tyhle stáje a domečky vytvořil jeden člověk, aby měl kam umístit ohromnou sbírku figurek a zvířat, kterou se ženou shromažďovali přes půl století.

Tenhle pán vyrobil od doby, kdy v roce 1992 odešel do důchodu - nyní je mu přes osmdesát - stovky stájí a statků a nikdy nevytvořil stejný model dvakrát. Jeho sbírka je každoročně otevřena pro veřejnost od konce října - kdosi pro ně vytvořil website a potom zmizel i s heslem, takže ji nemohou zaktualizovat. Adresa je však správná a ta výstava rozhodně stojí za shlédnutí. 

Ráda bych vám poděkovala, že jste se mnou vydrželi až do konce tohoto dlouhého příspěvku - doufám, že se brzy znovu uvidíme, tentokrát už z druhé strany kanálu La Manche, pokud bouře nebudou příliš prudké…

A jede se dál … (poprvé publikováno v angličtině 18. listopadu 2012)

Vyzbrojila jsem se skleničkou zázvorového vína (poznámka pro mě – až příště zase pojedeš do UK, přivez si nějaké) a něčím na zobání. Hlasy éterických bytostí mě k tomu už dlouho pobízely, a tak jsem si sedla a začala zapisovat, čeho všeho jsme dosáhli od mého posledního příspěvku před více než dvěma týdny.

S potěšením vám oznamuji, že se mi ani nesnilo, že bychom stihli udělat tolik věcí, než ve čtvrtek odjedu do Anglie. Byla jsem přesvědčená, že úkoly jako natírání a truhlaření (existuje vůbec takový slovo? Jestli ne, tak by rozhodně mělo) atd. budou muset počkat, než se s dcerou (Butterfly z blogu Slova a obrazy) někdy po Vánocích vrátíme.

Ti z vás, kteří blog sledují pravidelně, si jistě vzpomenou, že naposled jsme opouštěli místnost plnou různorodého nábytku z různých typů dřeva a různých barev.

Během doby, co u nás byli naši neohrožení řidiči, Paul a Simon, jsme si dali pohov a trochu se projeli po okolí, ale v okamžiku, kdy kluci 4. listopadu odjeli, dorazila kamarádka s jejím známým truhlářem, abychom spolu probrali, jak dodělat horní desky na skříně z BBC, které můžete vidět v pravé části toho malého obrázku. Velmi mě překvapil, když prohlásil, že by to mohl stihnout (spolu s ostatní prací, co má – je to oblíbený truhlář), než koncem měsíce odjedu do UK. Všechno si pečlivě změřil a odjel, aby si doma připravil dřevo.

Naše malé městečko se může pochlubit jedním z nejlepších obchodů s malířskými potřebami v jižních Čechách, tak jsem tam zašla, aby mi poradili nějakého dobrého (a ideálně levného) malíře, jelikož jsem si říkala, že bych mohla využít Butterflyiných schopností mnohem lépe, kdyby v novém roce opravovala domečky, než aby natírala nábytek, tak aby k sobě ladil a nevypadal jako hromada harabudí.

Malá odbočka: Pokud někdo z vás nezná australskou skupinu The Spooky Men's Chorale, vřele vám ji doporučuji. A tahle jejich písnička by mohla být moje hymna …

V úterý v sedm ráno jsem se setkala s malířem (který měl vlasy a vousy jak Krakonoš, jen sojka chyběla), o chvíli později jsme vybrali barvu a dohodli se, čím začne, a já ho nechala pracovat. Ve středu jsem se u něj zastavila, abych se pokochala tím, co už má hotové, ale trochu mě znervóznilo, že ta světle modrá barva, co jsme vybrali, je moc bledá. Barva na fotce je zavádějící – je to mnohem bledší a modřejší než tahle světloučká lila, co vidíte

Ujišťoval mě, že druhý nátěr už bude tmavší, ale stejně jsem se probudila ve čtyři ráno s přesvědčením, že jsem udělala hroznou chybu a že modro-bílý nábytek bude v bílé místnosti vypadat děsně, navíc když některé domečky jsou taky bílé. Byla jsem z toho tak rozrušená, že jsem nemohla usnout až do svítání, kdy se mi podařilo dovolat se malíři, abych ho zastavila, než nanese druhý nátěr. Zastihla jsem ho v 6:45, ale tou dobou už měl podruhé natřené tři skříně s šuplíky, ale zdálo se, že je úplně v pohodě, prostě řekl, že použije první várku barvy jako podkladovou, aby se zbytečně nevyplýtvala. A už v 7:15 jsme se vynořili z obchodu se zcela novou barvou.

Z výsledku jsem naprosto nadšená – přátelé, kteří přijedou na návštěvu, barvu snadno poznají, protože jí mám na všech venkovních dveřích u mě doma, a k domečkům se bude skvěle hodit. 

(Vím to proto, že zatímco jsem to ráno čekala, až už bude dost pozdě, abych mohla malíři zavolat, tak jsem s kouskem dřeva, které příhodně vypadlo ze dveří, obíhala ty čtyři domečky, co mám doma, a zkoušela jsem, jestli jdou barevně k sobě…)

Lidičky, jsem vážně moc ráda, že jsme se nábytek nepokoušeli natírat sami – neuvědomila jsem si, co práce to obnáší, ale pan malíř měl všechno skvěle rozvržené a vše dopadlo přímo milionově. A taky nám natřel ty příšery radiátorový …

V úterý měl pan malíř natřeno, všechno co šlo, než přijde řada na truhláře, aby přiložil dláto k dílu, a k tomu má dojít o víkendu. Takže jsem mohla začít řešit rolety.

Ze svého rozpočtu jsem si nemohla dovolit pořídit takové, které by velikostně pasovaly do oken, tak jsem nakonec v hobby marketu v sousedním městě koupila do každého okna dvě. Původně jsem měla v plánu požádat jednoho známého, aby mi rolety pověsil. On se ale obával, že vrtačka, kterou mám, není dost silná, a nechtěl dělat do zdí zbytečně díry s rizikem, že by to třeba nemusel dodělat.

Jedna ze záležitostí, kterou jsem potřebovala nutně vyřešit, bylo přidělat mříže na přední okna, už jen proto, že se mi nedaří sehnat žádnou českou pojišťovnu, která by muzeum pojistila. Uvědomila jsem si, že ten, kdo bude mříže přidělávat, bude mít určitě dost silnou vrtačku i na to, aby připevnil rolety. Tak jsem zavolala stavbyvedoucímu a moc se mi ulevilo, jednak když mi řekl, že mříže by měly dorazit během několika dnů, ale taky že mi můžou přidělat i ty rolety – teda aspoň tohle mi tvrdil.

Ve čtvrtek jsem dorazila k muzeu už v sedm, abych pánům vysvětlila, kam ty rolety potřebuju dát, ale oni už měli napilno s mříží. Nemusela jsem vstávat tak brzo, protože dovnitř se šli podívat až kolem osmé, jak to bude s těmi roletami. Následovalo velké dohadování, váhání a vzdechy typu: „Myslím si, že to nepůjde.“ Nebo „Na tohle si musíte pozvat odbornou firmu.“ Taky trvali na tom, že rolety nejde pověsit přímo nad okna, ale že se musí dát až do výklenků, což mi vůbec nevyhovovalo, protože jsem plánovala používat okenní

římsy jako výstavní plochy. Po dlouhém přemlouvání jeden z nich najednou přitakal, ano, že bych mohla mít pravdu a že se tyhle rolety dají pověsit dvěma různými způsoby. (To jsem věděla celou dobu - proto jsem je taky koupila!)

Následovalo další otravné dohadování a potom jeden z nich někam zavolal, načež se velmi rychle objevil jak stavbyvedoucí, tak starosta. Nějak mi unikl okamžik, kdy dospěli k verdiktu, protože pak jsem jen pochytila, že musí někam dojet s dřevem (kam, to netuším) a že se vrátí za půl hodiny a přivezou nějaké dlouhé silné šrouby.

Využila jsem volný čas a pustila jsem se do výroby přepážek do úložných šuplíků. Zjistila jsem, že na výrobu jedné sady přepážek jsou potřeba dvě krabice na ovoce a výroba probíhá asi takhle. Rozřezat krabice dá dost zabrat, zvlášť když nemáte správné nářadí - přísahala bych, že ty krabice jsou vyrobené kvalitněji, než kdejaký moderní nábytek - a hned na začátek upozorňuji, že přepážky rozhodně nebudu balit do balicího papíru!

 Dělníci se vrátili včas a byli jako vyměnění. Zdatně a profesionálně všechno přeměřili, vyvrtali, zandali šrouby a během chviličky pověsili všechny čtyři rolety. Pochlapila jsem se, vyhrabala svoji nejlepší češtinu a řekla jim, že jsou „hvezdy“. „Oh,“ zarazil se ten velký, namakaný, „takhle mi ještě nikdy nikdo neřekl." A pak už šli, dokonce odmítli i peníze na pivo

No a teď už jen zbývá předělat skříně z BBC a dodělat nátěry. Vzhledem k tomu, že na nátěry zatím nedošlo, myslím, že si tyhle dvě věci nechám do posledního příspěvku z ČR, těsně před tím, než ve čtvrtek odjedu – tenhle už je dost dlouhý a taky už jsem vypila všechno zázvorové víno …

Děkuji všem, kdo sledují vývoj muzea v České republice – ještě pořád jsem nevymyslela pořádný název – doufám, že se tu s vámi zase brzo uvidím.