Kde je Butterfly, když jí potřebuješ? Poprvé publikováno anglicky 13.6.13

 Dobrotivý bože – mí přátelé a rodina vědí, jak náročný byl můj včerejšek v Malých Světech.

 Začalo to tím, že jsem tam musela být v 8 ráno, protože kdosi z místní radnice měl přijít uvolnit mříž na mých zadních dveřích (pořád ještě nevím, jak bych tu věc na dveřích, které tady říkají mříž, měla pojmenovat anglicky), a tak to šlo stále k horšímu,

s těmi nejnenáviděnějšími aktivitami, které se hromadily, abych se do nich mohla pustit. 

Byly to tyhle (bez pořadí důležitosti)

1)Čekat na někoho, kdo nepřijde....2)Snaha ustříhnout rovnou linii.....3)Něco změřit a potom to ustříhnout, aby to pasovalo…..4)Najít nejúčinnější způsob, jak použít  6 obrovských průhledná plastová desky k zakrytí domečků nejrůznějších tvarů a velikostí.  

Kdokoli přišel s pořekadlem "dvakrát měř a jednou řež" žil ve světě snů. Můj slogan by byl "nesčetněkrát měř a nesčetněkrát a pak ještě jednou řež".

Já jsem nikdy neuměla stříhat rovně, ale když se jedná o kus papíru, tak na tom tolik nezáleží. Jeden může vždycky začít znovu. Pokud je to kus drahé desky velikosti 84 x 59cm, který jsem schválně přivezla z Anglie na zakrytí domečků, k ochraně před všudypřítomnými prsty prachu, tak je to poněkud nervydrásající.  

První dva kusy šly hladce, protože každý přikryl jeden domeček. S pomocí stolu, který, jak jsem usoudila, je dokonale pravoúhlý, a dlouhého dřevěného tentononc (povšimněte si mého odborného jazyka) jsem zvládla ustříhnout pokrývky pro dva největší domky - Colonial a Cape Cod – oba k vidění zde. 

Když tedy říkám hladce, tak to není tak docela pravda, protože na domku Colonial, prvním, do kterého jsem se pustila, jsem zjistila, že umím měřit asi tak dobře jako předtím, znovu a opětovně chybně.  Nakonec jsem dopadla tak, že jsem odstříhávala kousíčky, abych to srovnala. S domkem Cape Cod to šlo poněkud líp, a byla jsem docela pyšná na svou nově nalezenou schopnost stříhat rovně. Neříkejte to, prosím, Butterfly, nebo už pro mě nikdy nic nenastříhá.  

Okamžik, kdy jsem jí opravdu nutně potřebovala, mnohem naléhavěji, než ti herci ve Stratfordu, se kterými momentálně pracuje nastal, když jsem došla k malým domkům, které nespotřebují každý celé kus.  To jsem totiž potřebovala pracovat s každým deska úsporně. Ti, kteří se mnou po léta pracovali vědí, že matematika není moje silná stránka. Stejně jako vizuální představivost a převracení tvarů z rubu na líc.

Strávila jsem mnoho času chozením tam a zpět, měřením a přeměřováním a pak sečítáním délek a šířek ve snaze najít nejefektivnější kombinaci. Měla jsem radost z toho kusu, který měl zakrýt dvouposchoďový obchodní dům Tyger Tyger  (hádejte, co tam prodávají?) a ještě jeden domek, teď jsem zapomněla, který. Nastříhala jsem na Tyger Tyger a potom jsem strávila půl hodiny ve snaze jej zakrýt, jak jsem si naplánovala, než jsem si uvědomila, že je to nemožné. Zoufalství! A zničený cely kus průhledná plastová deska! 

Takže více matematiky a měření a pobíhání kolem, až jsem málem padla. Ale nakonec to dobře dopadlo, a nechci se vychloubat, ale -  všechno je střiženo rovně a proplýtvala jsem velmi málo. Vlastně jen tolik, kolik je zrovna potřeba na okna v Cape Cod a Essex Pub, která čekají na sádrovou omítku. 

Dnes tady už byl starosta, aby se porozhlédl kolem před oficiálním sobotním otevřením – jeho první návštěva – a já jsem právě riskantně visela na vrcholu žebříku ve snaze nacpat věci do už tak přecpané horní police. Slíbil, že v sobotu pronese krátký projev při příležitosti otevření Malých Světů. 

Já mám také co říci, především poděkování všem, kteří mně podpořili v tomto dobrodružství, jen se nemohu rozhodnout, mám–li riskovat mou "roztomilou češtinu" jak to kdosi jednou popsal, nebo požádat o pomoc někoho z přítomných přátel, jednoho z mnoha, kteří jsou zvyklí přispěchat na pomoc ve chvílích, když potřebuji být nejen srozumitelná (což obvykle není problem), ale troche víc elegantní nebo přesná ve svém vyjádření. 

Slíbila jsem vám nahlédnutí do Dětského koutku, takže tady to máte, s několika záběry před a po. Jak můžete vidět, není příliš velký, ale zdálo se mně nesprávné ukazovat sbírku domečků, kterých se malí návštěvníci nesmějí dotknout, aniž bych jim nabídla alespoň něco, s čím by si skutečně mohli hrát...

 

Zapomněla jsem zmínit další nenáviděnou aktivitu -  práci s materiálem.  Potřebuji závěs k oddělení prostoru s umyvadlem, a tak jsem strávila několik týdnů  pátráním po tyčce, která by byla dostatečně tenká, aby se vešla do závěsných háčků, které jsem už koupila. Tento týden jsem objevila tyč – a okamžitě ztratila jeden z háčků. (Jeden jsem nosila s sebou, když jsem sháněla tu tyč.) Když jsem jej ani po prohledání všech možných kapes, tašek, koutů a skulin nenašla, snažila jsem se zakoupit nové háčky. Ve vesnici jsem neměla štěstí, tak jsem vyrazila do nejbližšího města.   

Mezitím jsem s těžkostmi poměřila ten obrovský závěs z Ikei, který potřebuje být ustřižen, a s hrůzou jsem se chopila nůžek. Není docela tak rovný, jako ta celuloza, ale můžu si s tím pohrát, až to budu sešívat. Šití z duše nenávidím! Když se kdysi ve škole ptali, kdo má zájem o extra sobotní lekce šití, zalezla jsem pod lavici. Já tedy rozhodně ne.....

A hádejte co – jak jsem tak později seděla v autě před domem, napadlo mně zkontrolovat kapsu své bundy, která ležela na zadní sedačce, a ejhle – ten ztracený háček byl tam!  Přísahám, že jsem tu bundu na sobě neměla od té doby, co jsem začala shánět tu závěsnou tyč.......

Takže dnes jsem zavěsila závěs. Ten jeden steh, který jsem se naučila předtím, než jsem zalezla pod lavici, byl stehovací, takže se obávám, že to je všechno, co jsem s tím závěsem udělala.  V srpnu mne přijedou navštívit zkušené švadlenky – a tohle by byla změna oproti vyspravování mého oblíbeného letního županu, který už odmítají nadále záplatovat .....

Takže pro sobotní zahájení je vlastně všechno připraveno, včetně uskladnění všech pracovních materiálů, které, jak si někteří z vás možná budou pamatovat, jsme byly schopny mít velmi pohodlně rozprostřené po devět týdnů, kdy jsme pracovaly na domečcích.  Teď už ale ne – všechno je úhledně uklizeno pod pracovními stoly a  odděleno zástěnou od Dětského koutku ....., 

Tohle povídání se nakonec rozrostlo v mnohem delší příspěvek, než jsem zamýšlela, takže ještě na závěr, zde je několik slíbených fotografií našeho "nového" výkladu. Bohužel jej skutečně nelze vyfotit zvenčí  - všechno, co z toho vzejde, je můj odlesk ve skle – takže tady máte alespoň zběžný pohled zevnitř. 

Ještě jednou děkuji, že mně doprovázíte při mém dobrodružství – a velmi se těším na oficiální Otevírací den v sobotu, jen mně mrzí, že Butterfly  u toho nebude, abychom se mohly podělit o tu radost, že Malé Světy konečně ukážeme světu. Naše dobrodružství ale pokračuje – máme ještě příběhy o mnoha domečcích a práci na mnoha dalších a tak doufám, že také vy mě budete dále doprovázet na mé cestě.