A je to doma! (Prvně publikováno v angličtině 1. listopadu 2012)

Těch několik posledních dnů mi dost pocuchalo nervy. V úterý ráno dorazili do Hoddesdonu přátelé, kteří měli odvézt domečky a ostatní součásti výstavy do České republiky. Vyzvedli dodávku a pak je čekaly čtyři krušné hodiny nakládání, tak aby stihli půlnoční trajekt z Doveru do Dunkirku. Mí oddaní stoupenci, mé děti, vše připravili tak pečlivě, jako kdyby plánovali bitvu, dokonce i oštítkovali všechny ty těžké borové šuplíky, které potom nastrkali zpátky do obřích dubových skříní z BBC, v kterých měly přečkat cestu.    

  

Konečně bylo vše připraveno k odjezdu, přibližně po čtyřech hodinách tahání těžkých věcí a vzrušených diskuzích, když plán spěl do finále a bylo třeba bezpečně naložit samotné domečky. Mám dojem, že ačkoliv můj syn triumfálně svíral klíčky od dodávky mezi zuby, tak se mu ulevilo, že to není on, koho teď čeká patnácti až dvacetihodinová jízda, než dorazí do cíle v ČR.

V tom samém čase, ale v jiné zemi, jsem mezitím na Skypu vyřizovala případné dotazy typu, jestli tohle vážně musí jet taky nebo jestli můžou postavit tenhle domeček na střechu jiného? Popravdě řečeno, byla jsem moc ráda, že jsem tady a nemusím být tam! (Stejně jako ti, kteří nakládali …)

Po tom, co se dodávka bezpečně vydala na cestu, jsem těm, co zůstali doma, prozradila, že když jsem naposledy jela přes kanál, asi tak před třemi týdny, tak mě poprvé za tu dobu, co tudy jezdím, odmávli do celního depa v Doveru kvůli namátkové kontrole při výjezdu z UK. Ani v nejmenším netuším, po čem se můžou celníci pídit, když člověk odjíždí ze země, ale v tu úterní noc jsem úplně vyšilovala z představy, že by se něco podobného mohlo přihodit dodávce. Pokud by k tomu došlo, neměli by žádnou šanci chytit trajekt a po pravdě bych se vůbec nedivila, kdyby se dobrovolný řidič sebral, nechal celou nakládku v Doveru a zmizel domů!

Naštěstí vše dopadlo dobře, až na to, že se ztratili přibližně třicet kilometrů od cíle. Dodávka se dovalila včera v noci téměř přesně dvacet čtyři hodin poté, co opustila Hoddesdon.  

Nechali jsme ji přes noc stát venku před branou a příštího rána stále vyčuhovala zpoza plotu zahrady (dobrý Bože, to už je dneska!)

Dnes ráno, po tom co jsme si zaslouženě přispali a v klídku se nasnídali, jsme vyrazili k muzejní místnosti, kde se k nám přidal jeden český přítel, aby pomohl při velkém vykládání. Během přepravy zůstalo vše přesně na svém místě. Skládám poklonu, jak těm, co nakládali, tak panu řidiči, který bezpečně převezl náklad přes půlku Evropy. Ještě nás chvilku zdrželo, že jsem musela dojít zpátky domů pro nůžky, abychom mohli přestřihat provazy a pak se mohlo začít doopravdy vykládat.   

Domečky se začaly kupit v jednom rohu místnosti a do druhého se skládaly všechny dřevěné police a skříňky, tak aby si je mohl pan malíř prohlédnout a mohl mi říct, kolik by stálo proměnit je v barevně sladěné podstavce pro výstavu.  

Přibližně před třiceti lety jsem od BBC koupila čtyři obrovské kartotéky se sesuvnými dveřmi a dva dubové stoly, které po mnoho let používaly moje děti jako pracovní stoly. Kdo by to byl tušil, že se na sklonku jejich života znovu zrodí v muzeu domečků pro panenky v České republice?  

Ty (neskutečně těžké) dubové skříně prošly dveřmi jen tak tak a poslouží, až přijde jejich čas, jako základna, položené buď na bok nebo na záda, na které se budou v ideální výšce vystavovat domečky. A borové šuplíky se použijí na vystavení některých menších domečků v různých výškách. A zároveň poslouží jako úložné prostory na pracovní materiál a nábytek do domečků.

Všechno jsme vyložili a přehledně roztřídili v místnosti muzea už za hodinu a deset minut a vše bylo připraveno na další fázi (bude těm fázím někdy konec???).

Když bylo ještě všechno roztahané v několika místnostech v Hoddesdonu, silně jsem pochybovala, že se to vůbec do dodávky vejde. A když jsme celý náklad vyskládali do místnosti muzea, znovu jsme žasli, jakým zázrakem se jim to všechno podařilo sbalit. Moc se mi ulevilo, že všechno v pořádku dorazilo, a jsem moc ráda, že jsme si nenajali stěhovací firmu, která by vyšla mnohem dráž. Byla jsem celá nesvá z představy, že bych měla vydat domečky do cizích, ač profesionálních, rukou.   

Celé by se to nepodařilo bez pomoci Alison, Adama, Paula a Simona.  Mockrát vám všem děkuju – a také moc děkuji Pavlovi, který na konci přiložil „českou“ ruku k dílu!     

Stejně tak děkuji i vám, kdo sledujete naši cestu za muzeem miniatur v České republice. Nevím jistě, kdy přijde na řadu další příspěvek a ani o čem bude. Možná dilema nad volbou jména a nebo jakou barvou natřít podstavce na výstavu …

Nějaké návrhy?

Doufám, že se zase brzy uvidíme …